Knockin' On Heaven's Door - kapitola 4.

29. listopadu 2014 v 17:42 | Aly |  Knockin' on Heaven's Door
Tak jsem se rozhodla, že přidám další kapitolu (Povídku celou už mám hotovou, ale pořád tam doplňuju charakterové vlastnosti postav.)
A ke klíšé... Používání klišé se někdy nevyhneme, ale v rozumných mezích. (Toť můj názor)
No, jestli to dočtete, asi budete potřebovat lobotomii.

Podíváme se do pekla a zjistíme něco málo o Ester.





Carriina sestra, Windy, je po krátké diskuzi poslala před pekelnou bránu. Ta dáma byla nádherná, vzhledem, chováním, způsobem chůze, prostě vším. Ester viděla, jak z ní Scott nemohl spustit oči. Nějak ale tušila, že všechna ta nádhera je jen fasáda. I Carrie a ten anděl, jehož jméno si nikdy nedokázala, zapamatovat to viděli. Jen Scott na tu dámu stále fascinovaně hleděl.
Byla to nádherná brána ze stříbra. Nad ní plula kouřová písmena, tvořící nápis. "Tady jsme všichni šílení." Ester napadlo, že tam Carrie dokonale zapadá, ale nic neříkala. Za nimi i před nimi bylo černo, jen ta brána. Zatočila se jí z toho hlava
Když jí prošly, propadly se. Nevěděla, jak dlouho padaly, ale zdálo se jí, jakoby jely po neviditelném tobogánu, nahoru, dolů, ze strany na stranu. Ester se přemohla, aby neřvala hrůzou, Carrie zněla nadšeně. Konečně dopadly, Carrie se podařilo vrávoravě přistát na nohy, ona zůstala na zadku. Když vstala, uviděla širé louky a na nich lidi, někteří měli tvář zkroucenou strachem, jiní agónií, další se hystericky chechtali. Jednomu chudákovi cosi neviditelného rvalo maso z těla, ale to mu pořád dorůstalo. Znechuceně nakrčila obličej.
Takhle by si peklo nikdy nepředstavovala. Trávy byla tak zelená a obloha tak modrá, uprostřed louky vedla cesta z kočičích hlav. Ester se na Carrie podívala.
"Každý kdo se dostane, do Pekla skončí nejprve tady, každý vidí a cítí něco jiného. Víš, každý si v hlavě nosíme své vlastní peklo. Tady mu ho z hlavy vyškrábnou a použijou proti němu. Po nějaké době se mu to začne líbit a přemění se na démona. To už to svoje Peklo přestane vnímat a jde po cestě, vždy dojde k jednomu z vládců, kde se mu zalíbí, tam vstoupí do služeb." vysvětlila po lopatě její průvodkyně. Carrie byla podivně klidná. Většinou budila dojem nervózní osoby, která musí pořád něco dělat.
Když se vydaly po cestě, cestě, která vedla k zámku. Ester to připomínalo jeden film. Starý film, byla na něm před lety, nebyla si schopná vybavit si jeho název, ani co se tam dělo. Jen tu cestu. Holčička, v jejíž rodině bydlela, na to chodila pravidelně, Sally si pamatovala. Roku 1925 jí bylo osm. To měl ten film premiéru, pořád na něj chtěla chodit. Byla tam s ní asi třikrát. V roce 1929 tu rodinu opustila a oni na ni zapomněli. Prostě přišla do rodiny a oni si mysleli, že tam byla odjakživa, poté odešla a všichni na ni zapomněli.
Když opustila onu rodinu, odjela do rodného Německa, kde zůstala až do konce války. Nikdy to nikomu neříkala, protože další otázka byla "A tvůj názor k nacismu?" a pravdivá odpověď by způsobila, že by na ni už tazatel nikdy nemluvil. Byla to jedna z věcí, za které se styděla. Chtěla, aby se lidem žilo lépe, a tak jako ostatní se upnula k myšlence, že by se mohlo něco zlepšit.
Nejprve došly k pohádkovému zámku, byl z bílo modrého kamene, v gotickém slohu. Všude byly věžičky, lomená okna, rosety, kruhová okna vykládaná mozaikou, chrliče, které nebyly tak nehybné, jak lidé byli zvyklí a stavba se táhnula vysoko k obloze. Ester to přišlo divné, v gotice byli zbožní lidé, co ta stavba dělá v pekle?
Vešly do obrovské místnosti. Vstupní síň byla vysoká a široká, všude byly antické sloupy porostlé mechem a popínavými rostlinami. Kvetly tu jenom asfodely, bílé kvítky, beze stonků, jen kvítky. Nahoru vedly dvě točitá schodiště na odpočívadlo, kde byla klasická třípatrová fontánka, vysoká stejně jako Carrie. Vyšly nahoru, na konci odpočívadla byl široký portál, vedoucí do chodby. Tam byly dveře, jedny vedle druhých, všechny pootevřené. Do dvou nahlédla, za nimy byly obrovské místnosti, za každými jiná. Za jedněmi byla prostorná pracovna, za druhými jídelna a za dalšími ložnice, za některými byla zahrada.
Za těmi posledními na protější straně chodby se rozprostíral trůnní sál, větší než kdejaká katedrála. Všude byly na bílo natřené piknikové stoly, u nich se radili a pokřikovali na sebe muži a ženy různého vzezření. Někteří vypadali jako lidé, jiní měli šílené zbarvení vlasů, nebo kůže. Všichni ale byli nepřirozeně krásní. Stejně jako Windy a stejně jako u ní, i u oněch lidí viděla Ester milou fasádu a zlo uvnitř.
Na konci síně, jejíž podlahu tvořil mech, stěny bílý mramor a strop byl zakrytý mraky, seděla, spíše se rozvalovala na vyvýšeném vypolstrovaném trůnu žena, která se soustředěným výrazem na tváři studovala časopis Vogue.
Ihned jak je zpozorovala, odložila časopis, vstala a šla k jednomu piknikovému stolu v koutě. Pohybovala se lehce, jakoby nic nevážila. Na sobě měla empírové šaty ze světle modré, téměř bílé látky. Měla bílé vlasy až ke kolenům, promelírované modrými pramínky. Oči měla stejné barvy jako šaty. Měřila asi sto osmdesát centimetrů, měla hubenou postavu a byla neskutečně krásná. Nebyla jako ostatní, vyzařovalo z ní vnitřní světlo, slabounké, nahlodané temnotou, ale bylo tam.
Postavila se ke stolu a pokynula jim, prošly tedy přes síň a posadily se.
"Matko," pozdravila ji chladně Carrie.
"Tenhle tón nemám ráda, říkej mi Pearl," řekla tím samým tónem.
"Jsem tu, protože…" Carrie nestačila doříct.
"Ano… Ano…" vzdychla si, jako by to byla ta nejnudnější věc na světě. "Tvůj kamarád má problémy, slyšela jsem. Můžu ti toho andělíčka, dát, už jsem s ním skončila, ale... Řekněme, že je to jediná věc co ti kdy dám zadarmo," mluvila mile, slova ale měla zlý podtext.
"Dobře," kývla Carrie.
"Ale… Chloe, jak si říká, je to velká láska tvého opeřence. Vrátíš mu ji a oni si budou žít šťastně až navěky a ty… Budeš tam, kde jseš," pokoušela se o manipulaci. Unaveně se na svoji dceru podívala. "Ale když uděláš jedno čistě sobecké gesto a řekneš, že je po smrti… Sice ho to bude bolet, ale budeš mít svého milovaného jenom pro sebe. Jako tvá matka ti radím využít té druhé možnosti."
Na Carrie šlo vidět, že přemýšlí. "Je pravda, že jsem široko daleko známá jako sobecká mrcha, ale jednu zásadu mám. Když něco slíbím, splním to," řekla s kamenným obličejem. "A nemiluju ho."
Pearl se usmála, a kývla hlavou. Podařilo se jí celkem dobře zamaskovat původní překvapení. "Jak si přeješ. Ale ještě předtím, než vás odstřelím i s Chloe na zemský povrch, řekni, jak se k nám podle Nebeské strany dostala?"
"Unesli jste ji," řekla zase příkře.
Pearl si odfrkla. "Jo jasně, ti jsou to poslední, co bych chtěla unést. Andělé mi sem lezou jako převlečení démoni a rozvracejí morálku, ji jsem odchytila, ale je jich tu ještě pár. Sice nevím, kde, ale vím, že tu jsou."
"Jsi stejně krásná, jako lži co vyprávíš, je to tvá pověst, je to pověst démonů. Proč bych ti měla věřit?" Carrie mluvila strojeně, takhle by s nikým jiným nemluvila.
"Já lhát sice můžu, ale zeptej se na to Adatiela. A dodej, že chceš slyšet jen pravdu. Po tomhle andělé nemůžou lhát."
"Jak to víte?" pípla Ester zvědavě.
"Kdysi jsem andělem bývala," kývla hlavou. Poté luskla a Ester stála s Carrie znovu v motelovém pokoji, stály v kruhu ze soli a na zemi ležela blond žena. Měla rovné zlaté vlasy a drobnou postavu. Na sobě roztrhané bílé šaty se skvrnami od krve.
Ve chvíli zmizela. "Je v doma," řekl konečně šťastně Adatiel.
"Počkej!" zarazila ho Carrie. "Jak se doopravdy dostala do pekla? A chci slyšet jen pravdu," při poslední větě se Adatielovi stáhly zorničky.
"Přišla tam sama, měla nám podávat informace," řekl zhypnotizovaně. Poté se jakoby probral z transu, ale to už Carrie znechuceně odcházela. "Carrie, počkej!" zavolal za ní, ale ona už byla venku. Zmizel a objevil se přímo před ní.
Znechuceně se na něj podívala. "Myslím, že neexistuje kombinace drog, po které bych na tohle zapomněla." Vrazila do něj ramenem a odcházela rázným krokem pryč.
"Carrie, prosím…" Carrie se na konci chodby otočila na podpatku.

"Co?" vyštěkla. V očích měla pohled ženy, která hodlá ztropit scénu. "Ne promiň je to moje vina, jsem moc důvěřivá. Kde to kurva jsme? Andělé lžou a démoni mluví pravdu. Vidím, že jsem celou dobu na špatný straně."

Tak... Gratuluju jestli jste to dočetli. A ne... Účet za lobotomii vám nezaplatím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama