Listopad 2014

Knockin' On Heaven's Door - kapitola 4.

29. listopadu 2014 v 17:42 | Aly |  Knockin' on Heaven's Door
Tak jsem se rozhodla, že přidám další kapitolu (Povídku celou už mám hotovou, ale pořád tam doplňuju charakterové vlastnosti postav.)
A ke klíšé... Používání klišé se někdy nevyhneme, ale v rozumných mezích. (Toť můj názor)
No, jestli to dočtete, asi budete potřebovat lobotomii.

Podíváme se do pekla a zjistíme něco málo o Ester.





Carriina sestra, Windy, je po krátké diskuzi poslala před pekelnou bránu. Ta dáma byla nádherná, vzhledem, chováním, způsobem chůze, prostě vším. Ester viděla, jak z ní Scott nemohl spustit oči. Nějak ale tušila, že všechna ta nádhera je jen fasáda. I Carrie a ten anděl, jehož jméno si nikdy nedokázala, zapamatovat to viděli. Jen Scott na tu dámu stále fascinovaně hleděl.
Byla to nádherná brána ze stříbra. Nad ní plula kouřová písmena, tvořící nápis. "Tady jsme všichni šílení." Ester napadlo, že tam Carrie dokonale zapadá, ale nic neříkala. Za nimi i před nimi bylo černo, jen ta brána. Zatočila se jí z toho hlava
Když jí prošly, propadly se. Nevěděla, jak dlouho padaly, ale zdálo se jí, jakoby jely po neviditelném tobogánu, nahoru, dolů, ze strany na stranu. Ester se přemohla, aby neřvala hrůzou, Carrie zněla nadšeně. Konečně dopadly, Carrie se podařilo vrávoravě přistát na nohy, ona zůstala na zadku. Když vstala, uviděla širé louky a na nich lidi, někteří měli tvář zkroucenou strachem, jiní agónií, další se hystericky chechtali. Jednomu chudákovi cosi neviditelného rvalo maso z těla, ale to mu pořád dorůstalo. Znechuceně nakrčila obličej.
Takhle by si peklo nikdy nepředstavovala. Trávy byla tak zelená a obloha tak modrá, uprostřed louky vedla cesta z kočičích hlav. Ester se na Carrie podívala.
"Každý kdo se dostane, do Pekla skončí nejprve tady, každý vidí a cítí něco jiného. Víš, každý si v hlavě nosíme své vlastní peklo. Tady mu ho z hlavy vyškrábnou a použijou proti němu. Po nějaké době se mu to začne líbit a přemění se na démona. To už to svoje Peklo přestane vnímat a jde po cestě, vždy dojde k jednomu z vládců, kde se mu zalíbí, tam vstoupí do služeb." vysvětlila po lopatě její průvodkyně. Carrie byla podivně klidná. Většinou budila dojem nervózní osoby, která musí pořád něco dělat.
Když se vydaly po cestě, cestě, která vedla k zámku. Ester to připomínalo jeden film. Starý film, byla na něm před lety, nebyla si schopná vybavit si jeho název, ani co se tam dělo. Jen tu cestu. Holčička, v jejíž rodině bydlela, na to chodila pravidelně, Sally si pamatovala. Roku 1925 jí bylo osm. To měl ten film premiéru, pořád na něj chtěla chodit. Byla tam s ní asi třikrát. V roce 1929 tu rodinu opustila a oni na ni zapomněli. Prostě přišla do rodiny a oni si mysleli, že tam byla odjakživa, poté odešla a všichni na ni zapomněli.
Když opustila onu rodinu, odjela do rodného Německa, kde zůstala až do konce války. Nikdy to nikomu neříkala, protože další otázka byla "A tvůj názor k nacismu?" a pravdivá odpověď by způsobila, že by na ni už tazatel nikdy nemluvil. Byla to jedna z věcí, za které se styděla. Chtěla, aby se lidem žilo lépe, a tak jako ostatní se upnula k myšlence, že by se mohlo něco zlepšit.
Nejprve došly k pohádkovému zámku, byl z bílo modrého kamene, v gotickém slohu. Všude byly věžičky, lomená okna, rosety, kruhová okna vykládaná mozaikou, chrliče, které nebyly tak nehybné, jak lidé byli zvyklí a stavba se táhnula vysoko k obloze. Ester to přišlo divné, v gotice byli zbožní lidé, co ta stavba dělá v pekle?
Vešly do obrovské místnosti. Vstupní síň byla vysoká a široká, všude byly antické sloupy porostlé mechem a popínavými rostlinami. Kvetly tu jenom asfodely, bílé kvítky, beze stonků, jen kvítky. Nahoru vedly dvě točitá schodiště na odpočívadlo, kde byla klasická třípatrová fontánka, vysoká stejně jako Carrie. Vyšly nahoru, na konci odpočívadla byl široký portál, vedoucí do chodby. Tam byly dveře, jedny vedle druhých, všechny pootevřené. Do dvou nahlédla, za nimy byly obrovské místnosti, za každými jiná. Za jedněmi byla prostorná pracovna, za druhými jídelna a za dalšími ložnice, za některými byla zahrada.
Za těmi posledními na protější straně chodby se rozprostíral trůnní sál, větší než kdejaká katedrála. Všude byly na bílo natřené piknikové stoly, u nich se radili a pokřikovali na sebe muži a ženy různého vzezření. Někteří vypadali jako lidé, jiní měli šílené zbarvení vlasů, nebo kůže. Všichni ale byli nepřirozeně krásní. Stejně jako Windy a stejně jako u ní, i u oněch lidí viděla Ester milou fasádu a zlo uvnitř.
Na konci síně, jejíž podlahu tvořil mech, stěny bílý mramor a strop byl zakrytý mraky, seděla, spíše se rozvalovala na vyvýšeném vypolstrovaném trůnu žena, která se soustředěným výrazem na tváři studovala časopis Vogue.
Ihned jak je zpozorovala, odložila časopis, vstala a šla k jednomu piknikovému stolu v koutě. Pohybovala se lehce, jakoby nic nevážila. Na sobě měla empírové šaty ze světle modré, téměř bílé látky. Měla bílé vlasy až ke kolenům, promelírované modrými pramínky. Oči měla stejné barvy jako šaty. Měřila asi sto osmdesát centimetrů, měla hubenou postavu a byla neskutečně krásná. Nebyla jako ostatní, vyzařovalo z ní vnitřní světlo, slabounké, nahlodané temnotou, ale bylo tam.
Postavila se ke stolu a pokynula jim, prošly tedy přes síň a posadily se.
"Matko," pozdravila ji chladně Carrie.
"Tenhle tón nemám ráda, říkej mi Pearl," řekla tím samým tónem.
"Jsem tu, protože…" Carrie nestačila doříct.
"Ano… Ano…" vzdychla si, jako by to byla ta nejnudnější věc na světě. "Tvůj kamarád má problémy, slyšela jsem. Můžu ti toho andělíčka, dát, už jsem s ním skončila, ale... Řekněme, že je to jediná věc co ti kdy dám zadarmo," mluvila mile, slova ale měla zlý podtext.
"Dobře," kývla Carrie.
"Ale… Chloe, jak si říká, je to velká láska tvého opeřence. Vrátíš mu ji a oni si budou žít šťastně až navěky a ty… Budeš tam, kde jseš," pokoušela se o manipulaci. Unaveně se na svoji dceru podívala. "Ale když uděláš jedno čistě sobecké gesto a řekneš, že je po smrti… Sice ho to bude bolet, ale budeš mít svého milovaného jenom pro sebe. Jako tvá matka ti radím využít té druhé možnosti."
Na Carrie šlo vidět, že přemýšlí. "Je pravda, že jsem široko daleko známá jako sobecká mrcha, ale jednu zásadu mám. Když něco slíbím, splním to," řekla s kamenným obličejem. "A nemiluju ho."
Pearl se usmála, a kývla hlavou. Podařilo se jí celkem dobře zamaskovat původní překvapení. "Jak si přeješ. Ale ještě předtím, než vás odstřelím i s Chloe na zemský povrch, řekni, jak se k nám podle Nebeské strany dostala?"
"Unesli jste ji," řekla zase příkře.
Pearl si odfrkla. "Jo jasně, ti jsou to poslední, co bych chtěla unést. Andělé mi sem lezou jako převlečení démoni a rozvracejí morálku, ji jsem odchytila, ale je jich tu ještě pár. Sice nevím, kde, ale vím, že tu jsou."
"Jsi stejně krásná, jako lži co vyprávíš, je to tvá pověst, je to pověst démonů. Proč bych ti měla věřit?" Carrie mluvila strojeně, takhle by s nikým jiným nemluvila.
"Já lhát sice můžu, ale zeptej se na to Adatiela. A dodej, že chceš slyšet jen pravdu. Po tomhle andělé nemůžou lhát."
"Jak to víte?" pípla Ester zvědavě.
"Kdysi jsem andělem bývala," kývla hlavou. Poté luskla a Ester stála s Carrie znovu v motelovém pokoji, stály v kruhu ze soli a na zemi ležela blond žena. Měla rovné zlaté vlasy a drobnou postavu. Na sobě roztrhané bílé šaty se skvrnami od krve.
Ve chvíli zmizela. "Je v doma," řekl konečně šťastně Adatiel.
"Počkej!" zarazila ho Carrie. "Jak se doopravdy dostala do pekla? A chci slyšet jen pravdu," při poslední větě se Adatielovi stáhly zorničky.
"Přišla tam sama, měla nám podávat informace," řekl zhypnotizovaně. Poté se jakoby probral z transu, ale to už Carrie znechuceně odcházela. "Carrie, počkej!" zavolal za ní, ale ona už byla venku. Zmizel a objevil se přímo před ní.
Znechuceně se na něj podívala. "Myslím, že neexistuje kombinace drog, po které bych na tohle zapomněla." Vrazila do něj ramenem a odcházela rázným krokem pryč.
"Carrie, prosím…" Carrie se na konci chodby otočila na podpatku.

"Co?" vyštěkla. V očích měla pohled ženy, která hodlá ztropit scénu. "Ne promiň je to moje vina, jsem moc důvěřivá. Kde to kurva jsme? Andělé lžou a démoni mluví pravdu. Vidím, že jsem celou dobu na špatný straně."

Tak... Gratuluju jestli jste to dočetli. A ne... Účet za lobotomii vám nezaplatím.

Knockin' On Heaven's Door - kapitola 3.

23. listopadu 2014 v 14:37 | Aly |  Knockin' on Heaven's Door
Ahoj,
rok se s rokem sešel (přeháním no...) a já dostala zase spisovatelskou náladu, tak se neděstě.... Teď jsem v téhle kapitole asi dvacet minut upravovala uvozovky...
Je z pohledu Scotta a jestli to dočtete do konce bez poznámky jak debilní to je, tak vás budu milovat.

Varování- jako vždy: Možná sprostá slova a řeč může být zavedena i na drogy


Carrie se vrátila nad ránem, zavrávorala napříč pokojem, spadla do Scottovy postele a začala hlasitě chrápat. Nečekali byste od ženy tak křehkého vzezření nějaké chrápání, pokud ano, tak tichounké pochrupkávání. To co se z pelesti ozývalo teď připomínalo rezavou řetězovou pilu. Vůbec jí nevadilo, že má vyděšeného Scotta vedle sebe. Už se mu ji nepodařilo probudit, zřejmě byla pořádně opilá. Ester, která se se Scottem spřátelila o něco rychleji, než Carrie, měla co dělat aby nedostala záchvat smíchu. I přes šero, které v pokoji panovalo Scott viděl ruměnec na jejích tvářích.
"Tak si sakra vlez ke mně," řekla s tváří již červenou jako rajče. Byla to úzká postel, ale oba se na ni natěsnali. Trochu neohrabaně ji obejmul zezadu, nezdálo se, že by jí to vadilo. Spokojeně, zřejmě už z polospánku zavrněla a přitulila se k němu blíže. On také usnul rychle. Ráno je probudila Carrie, když rozrazila dveře. Musela vědět, že ještě spí, ale nebyla to dvakrát ohleduplná osoba.
Stála tam s andělsky nevinným výrazem na tváři. Hnědou papírovou tašku od Mcdonald's žmoulala v zažloutlých prstech, měla je takto postižené díky rokům kouření. Na okousaných nehtech měla zbytky černého laku, jakoby jej špatně odlakovala. "Nechtěla jsem vás budit, tak jsem skočila pro snídani. Jak vidím už jste se skamarádili," řekla s neskrývaným úsměvem na tváři. Její úsměv neodhaloval zuby, byl prohnaný, téměř strašidelný.
"Ty si ze včerejška nic nepamatuješ? Jak jsi mi skočila do postele?" zvedl Scott obočí. Carrie si ho chvíli prohlížela jako by spadl z jiné planety. Úsměv se jí ve tváři vytratil a vystřídal jej posměšný škleb. Stačila vybalit své zavazadlo na kulatý, rozviklaný stolek.
"To je dost možný," řekla Carrie a zakousla se do kuřecího Mcmuffinu, dále pokračovala s plnou pusou, "byla jsem na tripu a jevil ses mi celkem přitažlivý." Od úst jí upadl drobeček, kterého si téměř nevšímala.
"Nezbyl ti nějaký?" zaškemrala Ester, jako když dítě škemrá o bonbón. Všiml si jí poprvé od chvíle co Carrie vešla do pokoje. Ester byla výrazná osobnost, ale ve srovnání s Carrie byla jako obyčejná ještěrka vedle opravdového draka. Stěží jste si jí všimli.
Carrie jen zvedla jedno obočí. "Líbíš se mi dítě," usmála se a ukázala na ni jedním ze svých žlutých prstů. V tu chvíli si všimla Scottového zamračeného výrazu. "Tváříš se jako by ti místo háčka prodali mouku," poznamenala.
"Drogy jsou svinstvo," zaprotestoval.
"Háčko a tomu podobné je svinstvo, já si jenom užívám. Zas tak blbá nejsem, abych do toho spadla," Scottovi se nikdy nepodařilo vytáhnou z Carrie kolik drog zkusila, ale měl pocit, že to nebude malé číslo. Nebyl expert, ale její výrok mu neseděl do kategorie "S drogami nemám problém."
"Co ostatní? Můžeš je ovlivnit," zamračil se, spíše pro sebe než na ni, v pokusu jí vyvést z omylu.
"Na ostatní seru, je to jejich volba, oni si ničí život," Mávla rukou a vrhla se na kávu, kterou Ester uvařila. Nechápal, jak si jí zase mohl začít nevšímat.
"Ty si ho ale ničíš taky," namítnul.
"Řeknu ti tajemství můj sladký nevinný příteli, neznáš mě, ale až mě poznáš něco ti dojde. Já o tenhle život nestojím, je mi jedno, jestli umřu na předávkování dneska, nebo se za pár let oběsím," tohle ho doslova zaskočilo, nepotkal nikoho, kdo by byl takhle lhostejný k životu. Lidská přirozenost je držet se naživu. Většinou podobné výroky slýchal od teenagerů, kteří si řezali zápěstí, fotili to a fotky házeli na instagram. Podobný výrok se obvykle jen dožadoval pozornosti a lítosti od druhých. U Carrie to ale znělo až děsivě pravdivě, myslela to vážně.
"Nebojíš se smrti?" Ve chvíli co to vyslovil mu to přišlo jako zbytečná otázka.
"Vím co se děje po ní, proto nemám strach," Do kávy si nalila nějakou neznámou lihovinu ze své placatky. Scott už raději nic neříkal a věnoval se své snídani.
Následujících pár měsíců se s Carrie a Ester sžíval. Všichni tři se spolu naučili nějak vycházet, jen mezi Carrie a jím to občas skřípalo. Sem tam se pohádal i s Ester, ale nikdy nešlo o nic vážného. Carrie se dál věnovala svému řemeslu, lovila nestvůry a Nebe jí za to posílalo peníze. Scott se toho účastnit nechtěl, ale sem tam jí dělal řidiče. Jednou ji viděl zabít čarodějnici.
Byla to vysoká žena s dlouhými černými vlasy a olivovou pletí, nevypadala jako čarodějnice. Tedy do té doby než jí trochu narostly nehty, takže měla dvoucentimetrové zažloutlé drápy, neodhalila ústa plná špičatých zubů a nevrhla se na ni po čtyřech. Carrie se ani nepohnula, dokud od ní nebyla asi půl metru, poté ji kopla ze spodu do hlavy tak prudce, že čarodějnice vyplivla pár špičáků. Poté se na Carrie vrhla, Scott byl natolik vyděšený, že zkoprněle stál na místě. Nakonec to dopadlo tak, že ji Carrie povalila na záda a bodla ji dlouhým nožem do srdce, následně nožem v ráně zatočila a se švihem ho vyndala ven.
Poté se na něj naštvaně podívala, byla celá pomlácená, pokousaná, ale nezdálo se, že by jí to nějak moc vadilo. "Je ti jasné, že ty bys byl další na jídelníčku, kdybych ji nezabila," zamávala mu zakrváceným nožem před obličejem.
"Zlobíš se, protože jsem ti nepomohl?" zamračil se na ni a ruku s nožem opatrně odsunul mimo nebezpečný dosah.
"Jo, to ani v nejmenším. Čekala jsem, že si srovnáš podprdu a utečeš za hory a doly," odešla směrem k autu, za chvíli se vrátila s kanystrem benzínu a sirkami. Po chvíli už bylo po všem.
Když přijeli do motelu čekal na ně Adatiel s Ester. Anděl vypadal potrhaně, ještě hůře než Carrie. Měl zarudlé oči, jakoby od pláče a tvářil se příšerně zoufale. Pořád jen opakoval. "Musíš ji zachránit, musíš," mumlal ze šoku. Ester se přes něj povedlo přehodit deku, ale nekontrolovatelně se třásl, tak mu sklouzávala z ramen.
"Kurva co zase!?" Carrie měla evidentně všeho plné zuby. Zvuk co vydala byl z části zlostné zavrčení a z části zoufalé zaštkání. Věděla, že ať se andělovi stalo cokoliv, musí mu pomoci. Závisí na tom její živobytí.
"Chloe... Peklo.... Je pryč..." mumlal a deku ze sebe setřásl úplně. Ester ho do ní znovu obalila.
"Dostala jsem z něho, že nějakou Chloe mají v Pekle a potřebuje ji zachránit."
"Co bych bez tebe dělala," prohodila Carrie směrem k Ester s přemírou sarkasmu v hlase. "A to proč sakra?" vyhrkla na anděla.
"Považuj to jako splacení dluhu," Adatiel skoro neznatelně zamumlal.
"Bastarde jeden," zavrčela naštvaně. "Nejdu tam sama, nechci aby si mě tam nechali," těkala očima po místnosti a s dobře skrytým, ale stále poznatelným zoufalstvím hledala dobrovolníka.
"Když s tebou půjdu já co se tím změní?" zeptala se zvědavě Ester.
"Je šance, že utíkám rychleji než ty," šíleně se usmála, u ní nikdy nebylo zcela zřejmé, jestli žertovala nebo ne. Poté se obrátila na ztrápeného anděla. "Slibuju, že udělám, co bude v mých silách," ten se štěstím div nerozplakal. Uklidnil se. Připomnělo mu to dítě, které má hysterický záchvat kvůli hračce, kterou nutně potřebuje. Jakmile hračku dostane, uklidní se.
Scott se ještě nikdy neúčastnil vyvolávání démona, nebo ducha, nebo čehokoliv jiného. Carrie vyklidila prostředek motelového pokoje, zamkla za sebou dveře. Adatiel se obstaral o potřebné věci, jemiž ho zaúkolovala. Pytel soli, krev černého kohouta, černé svíce, starožitná miska, směs vonných bylin, k tomu si vzala svoji knížečku s koženýma deskami, ve které měla zaklínadla.
Udělala kruh z krve smíchané se solí, do prostřed se posadila, pět svící rozestavěla po obvodu kruhu a zapálila je. Misku naplnila směsí bylin a zbylé krve. Seděla v tureckém sedu a z knížečky rozčítala nesmyslně se jevící slova. Byly to, jak mu následně vysvětlila, první křesťanské modlidby v latině, čtené pozpátku. Ke konci hodila do misky zapálenou sirku, směs se v mžiku proměnila na černou bublající hmotu, Carrie misku položila na místo, kde předtím seděla a vyskočila za hranice kruhu.
Směs v misce se začala zvedat, až vytvořila obrys vyvinuté ženské postavy. Měla přes dva metry, byla štíhlá a měla dlouhé vlasy spletené do copu. Hmota začala vytvářet rysy v obličeji a obrysy oblečení. Nakonec nabyla i barvy.
Žena měla zářivě modré vlasy, v objemném copu jí splývaly k pasu. Velké mandlově tvarované oči se jí leskly černě, jako dva kousky onyxu. Měla křídově bílou pleť, která kontrastovala s očima. Na sobě měla dlouhé tílko s nápisem, "Jsi se mnou, nebo proti mě, další možnost není." legíny, které vypadaly jako kožené a boty na obrovském jehlovém podpatku. Scott rychle pochopil, že démoni umějí být i krásní.

"Sestřičko," usmála se na Carrie ta žena.

Rady pro spisovatele: Jak napsat věrohodnou postavu

5. listopadu 2014 v 16:44 | Aly |  Rady pro spisovatele
Ahoj... Rozhodla jsem se založit tuto rubriku, s cílem alespoň trochu snížit počet příšerných povídek na netu. Tyto rady nedávám jako autor (moje povídky stojí za starou Bellu), ale jako čtenář. Věřte mi, že jsem toho přečetla už dost, abych vyrozuměla.
První taková rada, jak stvořit postavu.


Dokonalé=Nudné
Asi nejdůležitější pravidlo.
Zjednoduším vám to. Kdy jste na ulici naposledy potkali dokonalou osobu? Mě se to ještě nestalo.
Každý máme své vady, někdo má křivé zuby, jiný oči moc daleko od sebe. Máme i zlozvyky. Nejsme dokonalí, jen lidi. Tak schválně, dám vám příklad a vy si řekněte která postava je věrohodnější.

A)
Tara P. Anderson
Už od narození velice talentovaná a nadprůměrně inteligentní dívka. Má husté rudé vlasy po pas. Hluboké smaragdové oči, nad nimiž má klenuté obočí. Malý roztomilý nosík a plné rudé rty. Ve škole je velmi oblíbená, má výborný prostěch a spoustu ctitelů.

B)
Jenny Jones
Hnědé vlasy, s délkou lehce pod ramena nosí vždy v ulízaném culíku, má je velmi řídké. Její oči mají neurčitou, hnědo-zelenou barvu. Na obličeji má pár pupínků, hlavně na nose. Mezi předními zuby má mezeru, ale to jí nevadí v úsměvu. Touží po něčem víc než jí život nabízí.

Subjekt A) nesedí vám tu něco? Krom toho, že když jsem ji tu tvořila, udělalo se mi nevolno, tak má jedinou obrovskou chybu, žádné chyby nemá. Taková postava začíná být čtenáři protivná.

Subjekt B) já bych takové postavě uvěřila. Čtenář se s ní může ztotožnit.


Nepište postavu podle sebe, či svých kamarádů
Poté jí nevědomky naddržujete.

Nepoužívejte klišé
Nahoře jsou popsány jedny z mnoha klišé při tvoření postavy. Vyvarujte se jim, čtenář, který četl stokrát to samé nebude chtít to samé číst po sto prvé.

Neměňte charakter

Jo jasně vyvíjíme se každý a každý se momentálně chováme jinak než před rokem, ale zkuste se trochu držet toho původního návrhu.

Tak to je vše... Moje rady jak jako čtenář uvěřím postavě v románu. Zkuste si přečíst Píseň ledu a ohně od G. R. Martina a uvidíte tam co myslím originální postavy.

To co nevidíte...

2. listopadu 2014 v 11:54 | Aly |  Témata týdne
Ahoj,
říkejte si, že mám temné období, ale to téma týdne k tomu přímo vybízí. Taky včery byl mezinárodní den veganství.... Tak asi víte odkaď to mám.
To co nevidíme. Jak tomu máte rozumět....

Vidíme řízek, co máme na talíři, ale už nevidíme co je za zástěnou. Tisíce kuřat namačkaných v malém prostoru (je povoleno 39 kilo na metr čtvereční, což je 22 kuřat), ale je to výhodné když se nemůže hýbat, rychleji přibírá.

Řeknete si, no je to jen zvíře... A co jsou lidi? Taky zvířata, který se vyvíjeli rychleji, tak prohlásili, že jsou něco více než ostatní živí tvorové. Pohoršujou nás koncentrační tábory, ale velkochovy jsou v pohodě... Představte si, že by v té kleci byli lidé. Malé děti, tetička... Bylo by vám i to jedno?

Nenabádám vás tu k vegetariánství... Jen se nad tím zamyslete, nevidíme trpící zvíře, jen kus masa. Měli bychom za to být vdeční, umřelo abychom mohli žít.

Upřímně, já se snažím maso omezovat, jen o víkendu. (Taky můj týdení jídelníček je definice špatného nápadu).

Je hodně věcí co bych mohla zmínit, vidíte nové boty, ale ne to dítě, které to šilo z menší než minimální mzdu. Vidíte balenou vodu, vidíte taky ty lidi co nemaj co pít a pro vodu chodí X kilometrů? Jsme hodně rozežraní a nevážíme si toho. Co kdyby to ylo jednoho dne úplně jinak?