Září 2014

Proč je svět tak osamělým místem?

27. září 2014 v 19:52 | Aly |  Témata týdne
Ahoj...
Když se mě kdokoliv zeptá jak se mám, odpovím že dobře.... Ale není to pravda (Ano já vím teď následují klasické teenagerovské řeči o tom jak se musím přetvařovat a blá blá blá...).

Nevím, ale jsem zmatená... Co jsem na střední mění se mi pohled na svět.

Na jednu stranu je mi úžasně, jsem měsíc na střední a stalo se mi jen pár trapasů, ale pořád žiju. Mám super kamarádky a kluci... Nedalo by se říct že o mě někteří nemají zájem... Na něčí poměry dokonalý život.

Ale na druhou stranu více přemýšlímo lidech... Proč jsou takoví, proč se na světě děje tolik zla... Můžou si za to lidi sami, každý myslí jen na sebe a jak si nejlépe nahrabat. Co ti ostatní? Přemýšleli jste někdy nad lidmi co s vámi jedou autobusem? Co je rozveselilo, jaké mají strachy a obavy?

NE

Proč taky?

Přemýšleli jste někdy, že někde někdo na světě má hlad? Je mu zima a umírá?

NE

Ale abych se dostala k tématu. Podle mého člověk doopravdy žije, jakmile něco dělá pro druhé. Cokoliv. A to se já učím, tedy víceméně... Jsem na sociální činnosti s humanitárním zaměřením.
Chtěla bych pomáhat lidem a taky to dělat budu...

U koho můžu bydlet?

13. září 2014 v 16:44 | Aly |  Můj svět a moje žblepty
Ahoj,
no situace doma se nezlepšila od minulého článku. Matka poslední dobou vybuchuje kvůli absolutním chujovinám. Řve na mě, že jsem neužitečná a nepomáhám jí.
To děcko prostě v noci nespí, matka si s ní už neví rady. No dneska ráno na mě řvala kvůli následujícímu:
Spolužačka mi včera večer naposílala věci do školy, co si dopsat atd... No vzhledem k tomu, že jsem od úterý nebyla ve škole tak toho je docela dost.

Tak jsem dneska ráno zapla počítač a že si to půjdu přepsat. Maminka kolem mě kroužila a pořád brebentila "Nechceš snídani? Co chceš na snídani?" Pořád dokola ikdyž ví že prostě nesnídám (když se nasnídám je mi zle).
Já nevím nesnáším, když mě někdo obskakuje. Tak jsem prostě zvýšila hlas a řekla že žádnou blbou snídani nechci.
No matka na mě vyletěla "Co to jako bylo? Opovaž se být ještě jednou nemocná, opovaž se. Kvůli tomu že nic nežereš jsi furt nemocná. Ani tu Valinu mi nepohlídáš jen ten počítač. Teď ses ani nenasnídala a hned si ho zapla."
"Ale to protože si potřebuju přepsat ty sešity."
Jako bych to neřekla a pořád si mlela svoji pravdu.

Ani nevím jak se to urovnalo.... No před chvílí jako že vezmu malou do kočárku na procházku, vrátili jsme se a pak jsem si s ní hrála v obýváku. No furt lezla za matkou, která byla v mém pokoji na počítači. (jsme momentálně v dočasné situaci, že máme doma jen jeden počítač). Jak to děcko zaleze pod stůl, už se k němu nemám šanci dostat a hlídat ji. No teď byla pod stolem a sápala se po mamčiné noze nahoru. Potom se tam rozplácla a začala řvát.
Chtěla jsem si ji vzít pryč a někde za rohem ať matku nevidí(tudíž k níí nechce jít) ji uklidnit. No matka ale vyletěla, jak si to předstvuju jako že Valču k ní pořád tahám, aby ona odsud odešla.

No teď je venku a trucuje.

To není jediný problém s ní. Nezná pojem soukromí, prostě si příjde do pokoje i s dítětem a rozhrabává mi tu věci, nebo jí je dá a odejdou si s tím, co je třeba úkol do školy se kterým jsem si dala hodně práce.
Jo a ještě se diví proč se chci odstěhovat někam daleko, hned jak to bude možné. Jako by jí nebylo jasné, že mě vyštvává.

Knockin' On Heaven's Door - kapitola 2.

9. září 2014 v 19:30 | Aly |  Knockin' on Heaven's Door
Tak po kratší pauze jsem se rozhodla, že budu vydávat Knockin'On Heaven's Door vydávat pravidelně cca v úterý, co vy na to?
VAROVÁNÍ: žádné, teda myslím
Tak tady to je, potkáme Ester a dovíme se něco o Carrie:


Varování- jako vždy: Možná sprostá slova a řeč může být zavedena i na drogy


Carrie se Scottem nemluvila a on nemluvil s ní, zaplatila pokoj v motelu a nyní na něj zamračeně zírala ze své postele. Nohy měla přitažené k tělu a pozorovala ho způsobem, jako vlk pozoruje jiného vlka co my vlezl do teritoria. Čekal kdy začne vrčet a cenit zuby. Došlo mu,že ona neustoupí, takže on musí být ten moudřejší.

"Hele asi spolu budeme muset pobýt nějaký čas, takže bychom spolu měli vycházet." Začal diplomaticky.

"Jo, to měli." Odsekla, neměla náladu se s ním vybavovat, ale on si nedal pokoj.

"Pověz mi něco o sobě." Pobídl ji.

"Co z toho budu mít?" Zvedla obočí.

"Povím ti něco o sobě." Pokoušel se znít mile i když z ní byl nervózní.

"No to je výhra." Zamumlala si a otočila oči v sloup. "Fajn. Je mi dvacet šest." Řekla příkře, z jejího pohledu vycítil, že je řada na něm.

"Mě je dvacet." Odvětil.

"Vypadáš na patnáct." Zamumlala.

"Ty na třicet." Byla to z části pravda. Carrie měla nevýraznou tvář, modré vodnaté oči narkomana a popelavě hnědé vlasy. Oblékala se jako by uvízla v éře Grunge, všechno měla ošuntělé.

"Má matka vládne Peklu a na moje narozky mi nepošle ani blbej pohled. Od patnácti let se starám sama o sebe a nemám žádné přátele." Z jejího tónu usoudil, že trochu pookřála. Tak pochopil, že jí nevadí, když jí ty jízlivosti někdo vrací. To jaký způsobem řekla, že nemá žádné přátele prozrazovalo, že o žádné nestála.

"Já ani nevím, kdo z mých rodičů byl anděl a kdo člověk. Taky nemám žádné přátele a ani jsem žádné neměl." Svěřil se také se soukromou věcí. Vytáhla cigarety a už si chtěla zapálit, když v tom jakoby si uvědomila, že je taky v místnosti a nabídla mu. "Díky, ale nekouřím." Zdvořile odmítnul.

"A dobře děláš." Stejně si zapálila a slastně potáhla.

"Máš pěkné tetování." Řekl když zpozoroval pentagram vytetovaný černým inkoustem mezi palcem a ukazováčkem její levé ruky.

"Není jediné." Odhrnula si vlasy vzadu na krku a odhalila obrácený kříž.

"Můžu se zeptat proč jses potetovala satanistickými symboly?"

Carrie si povzdechla. "Pentagram je na ochranu a kříž je znamení pokory. Obojí má svůj příběh, ale vypravovat ti ho nebudu." V tu samou chvíli otočila hlavou směrem ke dveřím. "Někdo je před dveřmi, už delší dobu." Podívala se směrem ke stínu, který šel zpod dveří. Připlížila se k nim a prudce otevřela. Stál za nimi Adatiel, překvapeně na něj koukla. "Ty dveřmi přece nechodíš." Až poté si všimla dívky stojící za ním.

"Jmenuje se Ester." Začal pomalu.

"Ahoj Carrie." Řekla dívka, jako by byly staré známé.

"Ne! Absolutně ne, nějakou podělanou školku tady nevedu." Ostře kroutila hlavou. Holce mohlo být tak šestnáct, Scottovi se okamžitě zalíbila. Měla pihovatý bledý obličej, modré oči a hnědé vlasy. Na sobě měla jednoduché černé šaty končící v půli stehen a boty na pěti centimetrovém podpatku. Na očích měla kulaté sluneční brýle a to bylo uprostřed noci. Ve vlasech stažených do culíku měla čelenku s plyšovýma myšíma ušima.

"Udělala Nebi laskavost a my jí za to slíbili ochranu." Řekl nekompromisně anděl.

"Budu ti dávat cigarety." Řekla holka vemlouvavě. Carrie jí nakonec odstoupila z cesty do pokoje.

"Teď mi hezky povíš odkud je a co to je. Člověk není to poznám." Obrátila se na zmateného anděla.

"S dovolením můžu mluvit sama za sebe." Řekla Ester a podala Carrie do ruky krabičku cigaret, čímž ji zřejmě uplatila. "Narodila jsem se cirka před čtyři sta lety, do dvanácti let jsem stárla jako člověk, ale poté pro mě bylo každých sto let jako jeden rok." Řekla na jeden nádech. "Matka byla čarodějnice a otec upír a opovažte se někdo udělat nějaký vtip na Twillight." Mluvila s německým přízvukem, jen lehkým, angličtinu používala zřejmě častěji.

"Fajn, na tohle už fakt nemám." Carrie se protlačila ven kolem Adatiela a zmizela za roh chodby.

"Můžeš zůstat." Odtušil Adatiel, zoufale se podíval směrem, kterým právě odešla Carrie a také zmizel.

"Ti dva se k sobě hodí." Odtušila Ester.

Tak to bylo vše přátelé. Pokud se vám povídka líbila, nezapomeňte okomentovat a případně se nebojte napsat, jak bych se mohla zlepšit.
Pokud se vám nelíbila tak taky okomentujte a napište co přesně se vám nelíbilo, takže se to pokusím zlepšit.

První den na střední

1. září 2014 v 22:05 | Aly |  Můj svět a moje žblepty
Tak, jak to dopadlo?
Jako jedna z mnoha lidí jsem se i já vydala do prváku, musím se přiznat, že jsem největší vidlák, takže jsem dojela do Havru a první problém, kde stojí autobus?

No, měli jste mě vidět, pobíhala jsem po nádraží a hledala svůj autobus, přesvědčená, že mi to ujede... Neujelo.... :D
Autobus, který na místo jede nejprve obkrouží celý město a pak až je na místě mi trochu pocuchal nervy, protože jsem měla bobky z toho, že vystoupím až moc brzo, nebo přejedu zastávku.

Do školy jsem dorazila v jednom kuse, musím si poblahopřát, zaujala jsem místo v zadu a čekala na holku se kterou jsem se přes facebook domluvila, že s ní budu sedět.

Tak učitelka nás poučila a ptala se, kdo kouří. Samozřejmě nikdo nic, no přijdu k zastávce a takovej dým odtama...

Takže v celku jsem dojela i domů, no... Od zastávky chodím cca 2 kiláky, takže jsem došla... :D

Ale co bych chtěla vzkázat, lidi nebojte se. Všichni z prváku jsou ve stejné situaci jako vy, takže úsměv a navazovat kontakty... :D

Jsem blázen?

1. září 2014 v 21:58 | Aly |  Můj svět a moje žblepty
Ahoj,
no k tématu týdne... Chtěla bych říct, že začínám bláznit, víc než obvykle.
Stalo se vám někdy, že jste třeba uprostřed dne usnuli? No podobný stavy mám já, nad něčím se zamyslím a začnu si to plánovat.

Příklad:
Jedu si tak busem a najednou začnu přemýšlet o budoucnosti, sním o tom jak jednou budu psycholožka, budu mít velký byt a hodně peněz.

Někdy přemýšlím o tom, jaké by to bylo být slavnou youtuberkou, chápete... Mohla bych dělat vlogy, skeče, ASK a unboxing. Lidi by mě na ulici poznávali a zvali by mě na různé akce. Vím, že bych na to měla, umím si ze sebe udělat srandu a zas tak nejblbější nejsem.
Jop, není to tak zlý, ale problém je v tom, že takhle si fantazíruju třeba půl hoďky a všechno ostatní prostě nevnímám. Já vím, člověk by měl mít svoje sny, ale u mě to je už extrém.
Některé moje sny jsou nesplnitelné (nastěhovat se Doctorovi do TARDIS... tenn by mě hnal), jiné zas tak moc nesplnitelné.

Pokaždé když to udělám a zasním se, tělo je na místě, ale vědomí se pohybuje mezi nekonečnými kdyby, realita pro mě je až moc nudná. Já vím co si myslíte, že se nedokážu smířit se svým životem a máte pravdu, ale kdy je doopravdy spokojený a nic by nechtěl na životě vylepšovat?
(Ano úvaha totálně zaroh, ale cuž) a ano, já vím, je to krátký článeček, ale poslední dobou, když mě něco chytne, tak musím psát, jinak ten nápad zase zmizí.