Fantasy povídka- můj obor

28. dubna 2013 v 21:22 | Aly
Ahoj, jsem tu zas (mě se jen tak nezbavíte). Zjistila jsem, že se mnou ta puberta jaksi mlátí :D Včera jsem se rozhodla sepsat romantickou povídku. Nejdříve mi vyšla úplná slátanina, tak jsem to smazala a začla znovu, potom mi vyšla ještě větší kravina...
No vzdala jsem pokusy udělat povídku z našeho světa a zklouzla jsem do fantasy a ejhle povídka je na světě, je to spíš takový pokus... No nic snad vám z toho neupadnou oči :D

Almion stál na balkónu a díval se na pomalu usínající Stříbrný les, bylo mu čerstvých dvacet let, pro elfa je to veliký mezník. Přestává totiž fyzicky stárnout. Měla to být radostná chvíle a plánoval udělat něco, co by mu změnilo život. Právě na tomto balkónu chtěl Mahtiel vyznat lásku, nyní zde byl sám, obklopený jen těmi prokletými "kdyby".
Mahtiel znal už od dětství, byla to hradní chráněnka. Její matka bydlela na hradě, jenže těžce onemocněla a zemřela, když Mahtiel byly dva roky, její otec zemřel, ještě před jejím narozením. Už od dětství s ní měl dobrý vztah. Byla jiná než ostatní elfky, pořád chtěla pobíhat po lese, lovit či cvičit se v boji, jenže se k tomu málokdy dostala, protože ostatní elfové se báli, že by si ublížila.
Mahtiel, nebyla jiná jen z hlediska chování, ale nevypadala jako klasické elfka. Polodlouhé zrzavé vlasy nosila skoro vždy v culíku, oči, šedé jako mraky před bouřkou, vždy hleděly zadumaně do dálky. Neměla tak jemné rysy jako ostatní, a její nos zdobily pihy.
Narozeniny slavila stejně jako on, jí mělo být osmnáct. Posledním přáním její matky bylo, aby se jí na její osmnácté narozeniny doručil dopis, který jí napsala.
Den před oslavou uslyšel z jejího pokoje ránu a nadávky. Zaklepal a následně nakouknul dovnitř. Mahtiel pobíhala po pokoji, jako by něco hledala.
"Ahoj, co děláš?" Zeptal se zmateně. Místo odpovědi mu pod nos strčila kus papíru, na něm bylo úhledně napsáno:

"Drahá Mahtiel.
Doufám, že tohle nebudeš číst, pokud ano, už nejsem na tomto světě, abych ti to pověděla sama. Jde o tvého otce, byl to člověk, ale nejen to, jeho matka, tvoje babička byla z poloviny skřet. Nevím, jak se to na tobě projevilo, ale věřím, že se s tím popereš. Nechtěla jsem ti to říkat dříve, než to budeš schopná unést. Dnes je ti osmnáct, věřím, že jsi natolik rozvážná, že to pochopíš. Nevím, kdo z tebe vyrostl, ale věřím, že ty sama to víš dobře. Jdi si za svým snem.
Máma."

Zatímco četl, balila cestovní tašku. Almion se na ni soucitně podíval.
"Víš, já vím, že to je ode mě špatné, ale tenhle dopis…" Odmlčela se. "Máma myslela, že budu mít jasno o tom, kdo jsem, ale ten fakt, že mám v rodině skřety…" Otřásla se.
"Co tím chceš říct?"
"Celý život jsem neviděla nic jiného než Stříbrný les. Chtěla bych vidět svět, nevím, kdo jsem, protože mezi elfy nepatřím, patřím mezi lidi." Mahtielse na ni smutně podíval. "Promiň." Řekla polohlasem. Oblékla si plášť, vzala tašku a šla ke dveřím, u nichž se zastavila. "Málem bych zapomněla na dárek k tvým dvacetinám." Došla k němu, postavila se na špičky a políbila ho. "Budeš mi chybět." Podívala se na něj se slzami v očích a odešla.
Po tisíci letech měla Mahtiel cestování plné kecky. Svět celý projít nemohla a bylo to dost osamělé putování. Někteří lidé s ní šli, ale za nějakou dobu ji opustili. V různých královstvích jí nabízeli, aby tam zůstala, ale ona nechtěla. Nejvíce se jí líbilo u divokých elfů, ale pořád na něj nemohla zapomenout.
I po tisíci letech si ho pamatovala, dlouhé blonďaté vlasy a temně hnědé oči, ušlechtilé a plné pochopení, takové, které mají jen příslušníci královského rodu. Byl asi o dvacet centimetrů vyšší než ona, na to si vzpomínala dobře. Někdy si říkala, jak žije, jestli se oženil, jestli už vládne, jestli na ni zapomněl, ale jedno věděla jistě, ona na něj ne…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama