Březen 2013

Být normální? Moc nudné...

28. března 2013 v 13:14 | Aly |  Témata týdne
Ahoj,
takže jsem se rozhodla, že zase napíšu nějaký článek :D

Každý z nás je nějakým způsobem výstřední. Já asi mám svoje gesta, nebo to, že jsem pravačka a jím jako levák (příbor).

Jinak asi nejsem nijak jiná, než ostatní. Prostě ovce....
Ale moje postavy v povídkách, které nikdy nedokončím jsou výstřední až až...
Ale zpátky ke mě, přemýšlím, že se nechám obarvit na zrzavo, nebo na třídní fotku si nastříkám vlasy na růžovo ať mi ladí k šatům, tak či tak asi pořádně naštvu učitelku :D A o to mi asi jde, naštvat lidi :D

Kapitola 1.

26. března 2013 v 20:53 | Aly
Takže moje nová povídka, asi nevím jak to zkončí, ale jaksi se mi líbí :D Vyprávím ich-formou jedné holky s debilním jménem :D Ne proti tomu jménu, ale ona jo. No to jméno se dozvíte později :D

Když je vám čtrnáct let, donutí vás to k zamyšlení. "Vím, co chci od budoucnosti?" "Jsem si jistá, že to doopravdy chci?" Já jsem ty odpovědi neměla, ani moje tři sestry. Sestry, kéž bychom byly jedna krev, ale tak to není. Sára, Rebeka ani Soňa nejsou moje sestry, všechny nás adoptovala paní Večeřová, když nám bylo osm.
Je to milá paní, má hnědé vlasy a černé oči, postavou je spíše hubenější. Nikdy nemohla mít vlastní děti, tak si adoptovala nás. Říkáme jí teto Jano.
V dětském domově jsme byly nejlepší kamarádky a nechtěly jsme se od sebe odloučit, takže jsme se staly součástí rodiny Večeřových.
Všem tvrdíme, že jsme sestry, ale jediné co nás spojuje je, že máme narozeniny ve stejný den. Moc tomu nevěřím, každou z nás našly někde jinde, jako nemluvňata a stanovili nám datum narození. Šlo o náhodu, že jsme v papírech narozené ve stejný den.

Každá jsme jiná, ať už vzhledově, nebo charakterově.
Sára je vyšší hubenější postavy, s tmavě hnědými vlasy a zeleno hnědýma očima. Má tmavší pleť, kterou občas trápí akné. Se změnami nemá problém, pořád zkouší nové věci, má dost prořízlou pusu a někdy si vletíme do vlasů, ale jinak vycházíme dobře.

Rebeka je mi asi nejvíce podobná, spíše charakterově. Je o pár centimetrů vyšší než já, je taky o dost hubenější, má dlouhé světle hnědé vlasy a oříškově hnědé oči. Často ji přepadávají záchvaty smíchu, strašně nadává a má dost velkou fantazii, prostě moje duševní dvojče.

Soň z nás asi nejvíce stojí nohama na zemi, nemá změny moc v lásce. Vlasy má barvy špinavý blond, a tmavě hnědé oči. Nosí rovnátka, ale očividně ji to nedeptá. Postavou je trošku mohutnější, ale v tělocviku většinu třídy strčí do kapsy.

A co já? Jízlivé a dost nešikovné strašidlo, co rádo poznává nové věci. Nesnáším, když se někdo povyšuje nad ostatní, to ho vždycky seřvu. Mám zrzavé, věčně rozcuchané vlasy, které mám asi po ramena a světle modré oči. Nejsem žádná miss, mám světlou pleť a na slunci se obvykle spálím, moje postava taky není nic extra.

Proč o nás vyprávím? Asi jsme holky jako každé jiné, ale to co se nám stalo je dost zajímavé.
Byly jsme zrovna na školním výletě, u nějakého jezera, už si nepamatuju jeho název. Bylo chladné jarní odpoledne a my jsme zrovna seděly na lavičce a probíraly kluky, kteří v tu chvíli hráli fotbal.

Zrovna když došla řeč na objekt mého zájmu Sama, něco se stalo. Zem se jakoby roztřásla, potom jsem uviděla ostré světlo, před kterým jsem si musela zakrýt oči. Když všechno ustalo, neseděly jsme už na lavičce, ale na balvanu, a kolem nás nebylo jezero, ale nevelká mýtinka.

Než jsme se stihly rozkoukat, na mýtinku vběhla nevelká postava, které jsem neviděla do obličeje, protože na sobě měla kápi.
"Dělejte, pojďte za mnou." Zavelela hlasem, z nějž jsem pochopila, že je to holka.
"Ale co, jak… Kde to jsme?" Zeptala se Soňa se Sárou téměř současně.
"Na vysvětlování není čas, pojďte!" Její hlas zněl tak naléhavě, že jsme ji raději poslechly a rozběhly se za ní do temného lesa.

Nový blog

24. března 2013 v 20:12 | Aly |  Můj svět a moje žblepty
Ahoj, nějak se nám to zvrtlo :D to s tím normálním článkem.
Ale jaksi jsem se stala závislá na sci-fi, a tak jsem se rozhodla, že tenhle blog nebudu zatěžovat svýmy výlevy. Takže jsem se rozhodla, že si založím nový blog, ale na tenhle taky občas zajdu vylít si srdíčko :D
A furt tam budu Aly, a možná tam dám i svojí fotku :D

Přenesla jsem se přes to!

17. března 2013 v 20:58 | Aly |  Můj svět a moje žblepty
Ahoj lidi,
moje depka zkončila :D
Což je super, protože jsem vás zřejmě moc zatěžovala svým soukromím.
Přenesla jsem se přes to, ale vlastně nebylo přes co se přenášet.
Zítra napíšu své obvyklé články.
Dobrou :D

Jak říkám lidem ve svém okolí

13. března 2013 v 19:39 | Aly |  Můj svět a moje žblepty
Ahoj, asi už máte trošičku zmatek v tom, jak říkám lidem ze svého okolí ve svých článcích, tak jsem vám tu sestavila menší přehed. Jména tady dávat nebudu, je to přece můj blog a ne jejich.



falešná kamarádka, která umí chodit v bahně života- "Kamarádka"

kluk, kterého nakonec "kamarádka" uhnala a teď s ní chodí, čímž si mě nenávratně znepřátelil, a to jsem si myslela, že má rozum, ale kluci vždycky jdou za kravkou s miliony hadrů a tunou make-upu na ksichtě- Mrcha

Fajn kámoška co mi pomáhá se rozveselit- Ronie

Kámoška co mě vždycky rozesměje- Soňa "Shimi"

Kámoška co je skoro jako moje dvojče (obě míváme blbé nápady)- Rebeka, "Reba"

Holky ze třídy, které nemám ráda- Gertrůda a Hildegarda

Kamarád, se kterým je vždycky sranda- Špagát

No to je asi tak všehno, kdybych někoho zapoměla tak časem připíšu :D

Hooooooodně daleko

12. března 2013 v 20:56 | Aly |  Témata týdne
Jak jsem napsala v předešlém článku, raději před problémy utíkám, než je řeším.

Až si našetřím nějaké peníze tak odjedu někde daleko hodně daleko. Tam se zřejmě naskytne další problém, který nebudu schopná vyřešit a odstěhuju se ještě dál.

Takhle asi procestuju celý svět. Nakonec bych ale chtěla zakotvit v Irsku. Tam je to pěkný. Víte moje "kamarádka" mi chce zřejmě systematicky zničit život. Prostě pocit, fajn kluky mi vymlouvá, že u nich nemám šanci a hnusné (ať už duševně nebo fyzicky) mi dohazuje.

Přetvářka je hnus, ale někdo kdysi řekl: "Život je bahno a jenom prasata v něm umí chodit."

Domeček z karet

12. března 2013 v 20:34 | Aly |  Můj svět a moje žblepty
Onen kluk co se mi líbí, tak z něj se vyklubal pěknej podpantoflák (kdyby mů, tak ani půl slova, ale od mé "kamarádky")

Nebudu tady rozepisovat co se mi stalo, to bych tu seděla do půlnoci.
Řeknu to takhle: Na mě mu nezáleží, sice se mi za tu věc omluvil, ale zřejmě proto, aby měli koho z tou "kamarádkou" komu tlemit a koho pomlouvat.

Mělo mě to napadnout dřív, prostě se jenom točil kolem ní a na mě sral (mírně řečeno).
Nevím co s tím dělat:
Zabít se nemůžu, na to mám dost lidí, kteří mě mají rádi a navíc nejsem tak blbá.
Jediné co mě napadá je se problému vyhýbat, utíkat před nimy jako vždy.

No a to je asi celý, napíšu ještě téma týdne a du :D

Šťastný týden

10. března 2013 v 19:56 | Aly |  Můj svět a moje žblepty
Ahoj, týden jsem tu nebyla, ale ten týden byl užaný.

Pondělí: Nezačalo to zrovna slavně, v pondělí jsem byla doma, mamce jsem řekla, že je mi blbě. Ve skutečnosti jsem se nevyhrabala z té mojí depky.

Úterý-Čtvrtek: Kámoška (ta na kterou jsem nadávala) mě vytáhla ven i s oním klukem ven. A mimochodem změnila jsem na něj názor, chodit s ním chci, ale když odmítne tak se zřejmě přestaneme kamarádit, takže si to nechám pro sebe. (Zjistila jsem že on na můj blog dlabe takže si tu můžu psát to co chci)

Pátek: Spala jsem u té kámošky a on přišel taky a byl tam až do půl jedenácté, což bylo super :D

Sobota: Šli jsme s ním běhat, no uběhli jsme sto metrů a konec :D No pak jsme se domluvili, že pojedeme do FM. Tak jsme jeli, nejdříve do MCdonaldu a pak jsme zaútočili na obchody, ale on je upe zlatej, s náma chodil po obchodech a ani nemrmlal. Potom co jsme měli nakoupeno jsme se jen tak poflakovali po městě a nějak se přeneslo téma na kouření. Chtěla jsem to i s tou kámoškou zkusit, tak jsme to sehnali a zkusily jsme, on ne. Hej se pak naštval a ty cigarety roztrhal, pak se omluvil. Zřejmě asi nechtěl abycho začaly.

A po sobotě je dnešek, to se nic zajímavého nestalo (no stalo,ale už se mi to nechce psát).

A co já a kouření?
Tak jo přiznám se, mám na to chuť, ale začít nechci, za prvé: Na to nemám prachy
za druhé: Nechci zkončit jako polovina mojí rodiny. Taky vím, že se v podobných věcech musím hlídat, mám totiž dědičné sklony k závislostem.

Moje letošní depka

4. března 2013 v 13:32 | Aly |  Můj svět a moje žblepty
Ahoj, jen co jsem se ze svého problému, který by se dal nazvat depresí vyhrabala, je to jako téma týdne.

Je dost zvláštní, že jsem u sebe každý rok pozorovala depresi, někdy na podzim, někdy na jaře. Moje letošní deprese se týkala toho, že jsem si uvědomila, že se dost přetvařuju a dělám ze sebe někoho kým nejsem. A vše to spustil onen rozhovor na skype.

Onen rozhovor, byl s jistou mrchou lomeno kamarádkou (sem tam má světlejší chvilky). Ona mi řekla, že nemám šanci u toho kluka se kterým si píšu, to si můžete přečíst v předpředchozím článku. Co je ale hlavní, přemýšlela jsem.

Nevím, proč jsem ji brala jako problém, na světě je hodně hnusných lidí a depresi z nich nemám tak proč se trápit kvůli té co dolízá za všema klukama, kteří se na ni usmějou.

Život je jen jeden tak proč se v něm trápit?

Přetvářka, aneb jak se ze mě stal někdo kým opovrhuju

3. března 2013 v 13:31 | Aly |  Moje depka 2013
Víte, když jsem si to tak šikovně uvědomila, taky mi došlo, že problém je u mě.
Chtěla jsem, asi jako každá jiná puberťačka, být oblíbená, a pohodáři jsou v kolektivu dost oblíbení. Řekla jsem si, že si nic nemůžu tak moc brát osobně a to se taky stalo. Tehdy jsem si nasadila usměvavou masku a vyšla do světa, jenže pod tou maskou je někdo kdo je smutný.

Chtěla bych si tu masku strhnout, aby svět viděl kdo doopravdy jsem, ale nemám odvahu, proto píšu anonymně.

Když se to tak vezme můžu si za to sama, že jsem teď jako fackovací panák pro polovinu lidí co znám a to jen proto, že ta druhá polovina je má rodina. Ano má rodina mě má ráda, ale taky k nim nejsem upřímná, vidí že mě něco trápí, ale já jim vždy odpovím, že nic...

Už mě to nebaví....

3. března 2013 v 12:48 | Aly |  Moje depka 2013
Ahoj.
Asi se teď sami sebe ptáte, co mě to zase popadlo.
Víte už mě nebaví se pořád přetvařovat, jak jsem šťastná, jak mi nevadí, že si ze mě kamarádky dělají fackovacího panáka atd....

Začalo to před nějakou dobou, kdy jsem si začala psát na facebooku s jedním klukem (jeho jméno tu psát nebudu, jen doufám, že tohle nečte), dost si rozumíme, jenže asi mě bere jako kamarádku, brala jsem to v pohodě a docela mi to vyhovovalo.
V sobotu, kdy jsem jela k taťkovi, měla jsem sebou mobil a u taťky je wi-fi, takže jsem celý den a půl seděla v křesle s mobilem v ruce a čekala jestli napíše, jenže nebyl ani na fb. Tak jsem si psala s kamarádkou, která ze mě má toho fackovacího panáka.

Ona se s tím klukem kamarádí a docela dobře ho zná, svěřila jsem se jí s tím, že celý den sedím a koukám do mobilu a ona mi hned začala psát, že by se mnou stejně nechodil a tak.... Nevím co vy, ale já bych to raději slyšela od něj, i když by mi to nevadilo.

Navíc, ona mu asi vykecá, že celý den na něj čekám na fb a on si z toho odvodí, že s ním chci chodit. Neříkám, že se mi nelíbí, to jo a moc...



Ne, ta depka co mám pochází z toho, že jsem si uvědomila kdo jsem. Že se pořád přetvařuju, že mi nevadí ty urážky co mi každý říká. Ne, už mě nebaví být ta silná, co si ty urážky nebere vážně.
Už mě to nebaví, pořád utěšovat lidi a vytahovat je z jejich mindráků, když se nikdo nezajímá o mě. Už si nepamatuju, kdy naposledy semě někdo z mých přátel zeptal co mě trápí.

Četla jsem, že lidé, kteří baví jiné lidi jsou nejvíce smutní, protože si všichni myslí, že jsou šťastní a tak se jich nezaptají co je trápí. Nějak podobně se cítím, ne že bych byla bavič, ale víte co tím myslím.

Dříve jsem se klaunů bála, ale teď s nimi soucítím....