Jednorázový glos- můžeš mi někdy odpustit?- 1. část

8. prosince 2012 v 10:58 | Aly |  Glosy
Ahoj lidi, asi si odpočinu od HP a vrhnu se na Stmívání, moje nejoblíbenější postavy jsou Jasper a Alice, proto mě tahle povídka tak namíchla. Bude to jen jednorázové, protože autorka má dobrý styl psaní, ale mě jako čtenáři se nelíbí zápletka.

Zdroj: TADY


Alice nešťastnou náhodou zemřela ještě před svým setkáním s Jasperem(*chytá hysterický záchvat pláče), takže Jasper nikdy nenašel jiný způsob stravování. Roky ho ubíjela jeho schopnost, než se konečně naučil, jak ji využít ve svůj prospěch. Stal se z něj bezcitný krvežíznivý upír. Někdo by řekl, že je vše ztraceno... Ale co když Bůh opravdu existuje?


Jsem anděl.(a já anglická královna) Mladý anděl. Je mi teprve několik desítek let a stále se učím zákonitostem na zemi, i v nebi. Také se snažím osvojit své schopnosti. Každý anděl je má. Spočívají v rozdávání pozitivní energie.

Jak se jmenuji? Říkají mi Maličká. Andělé nemají jména. Říká se jim podle různých znaků. Někteří si osvojili jména, která jim dali lidé, ale není jich moc. Já jsem pořád "ta malá". Nevadí mi to. Nějak mi říkat musí. (zdá se mi to, nebo tady někdo překroutil Alici?)

Zrovna teď mířím za Nejvyšším. Pozemšťané mu říkají Bůh, ale já se raději držím všeobecně používaného oslovení. Nejsem si jistá, co přesně má na srdci. Jen doufám, že jsem něco neprovedla. Jeho vztek je ten nejhorší, jaký si dovedete představit. Nehněvá se. Odpouští. A o to je větší pocit viny, když něco zkazíte.(já osobně když mi mamka odpustí blbou známku, vytáhnu výsdobu na svátek svatého Dyndy)

Pomalu jsem kráčela prostorem zalitým příjemným světlem. Slyšela jsem nádherný zpěv. Usmála jsem se. Nechápu, proč se lidé bojí smrti. Je tady tak krásně…(holka mi trošku rozházela představy o posmrtném životě)

Došla jsem před velké dveře, které se samovolně otevřely. Vešla jsem dovnitř a spatřila jsem Nejvyššího, jak sleduje nadýchaný mrak, vznášející se před ním.

"Pane," oslovila jsem ho s úctou.

"Vítej, Maličká," usmál se na mě a pozorně se na mě zadíval. "Myslím, že jsem pro tebe našel úkol. Je sice trochu těžký na začátek, ale někde se začít musí, ne?"

Se zachvěním jsem přikývla. Určitě bude chtít, abych šla na Zem. Ale já tam ještě nikdy nebyla, nevím, jak se tam mám chovat, jak…

"Neboj se," přerušil mé myšlenky s vědoucím(jakým?) pohledem. "Ano, budu chtít, abys odešla k lidem. Myslím, že nastal tvůj čas naučit se něco nového."

"Dobře," řekla jsem potichu. "O co jde?"

Usmál se a obrátil se zpět k obláčku. Ten se rozjasnil a objevila se na něm tvář muže. V momentu, kdy jsem ho poznala, se mi vnitřnosti zkroutily v křeči strachu.

"Jasper Whitlock?"(asi se začnu chovat jako ječící fanynka) zašeptala jsem s hrůzou v hlase. Byl tady u nás známý. Už něco přes 200 let(on už je rok 2063? Ten čas tak letí, ale musím uznat, že na 64 let vypadám dobře)) jsme se snažili ho zachránit. Poté, co byl přeměněn na upíra, poslal Nejvyšší na zem Alici. Měla to být jeho spřízněná duše, ale nešťastnou náhodou zemřela. Bohužel, než byla připravena na další převtělení, věci zašly příliš daleko. Navíc, pouto bylo její smrtí zrušeno.(začínám chytat hysterický záchvat)

Od té doby jsme na Zemi pravidelně posílali nějakého anděla, aby se ho pokusil obrátit, ale on jim nikdy nedal příležitost. Chladně a nemilosrdně je zabíjel, než stihly předat poselství.(Borec!)

Jasper Whitlock byl postrachem každého anděla tady v nebi. Každý věděl, že pokud se mu postaví do cesty, čeká ho nepříjemná smrt. Samozřejmě, andělé nemohli doopravdy zemřít. (téhle by to možná prospělo) Ale jejich tělo ano. A poté, co bylo zabito, se duše anděla vrátila zpět sem. Ale pocit smrti byl nepříjemný. (asi proto se lidi bojí smrti)

Nejvyšší se otočil ke mně. "Ano, Jasper. Vím, že jsme se snažili už hodně, a že to nikdy nefungovalo, ale my ho musíme dostat. Vyrvat ho ze spárů Satana. On je v jádru dobrý. Cítím, že jeho duše trpí, ač si to neuvědomuje. Příliš se sžil se zvířetem uvnitř něj. Ale stále má naději. A teď bude na tobě, abys mu zkusila pomoct," říkal Nejvyšší s pohledem upřeným na mě. (jako takhle důležitý ukol strčí takovému amatérovi? nic proti Bohovi, ale...)

Věděla jsem, že můžu odmítnout. Omluvit se a odejít. On by mě nenutil. Ale moje úcta k němu byla příliš vysoká. Nemohla jsem odmítnout, když mě žádal. Chtěl otevřít cestu do nebe jedné z nejhorších bytostí na zemi a já mu měla pomoct.

"Dobře," přikývla jsem. "Ale já nevím, co mám dělat…"

"Neboj se. Budu ti pořád k dispozici, všichni z nás. Můžeš se kdykoli obrátit na mě, Gabriela, nebo na Jennu. Ale potřeboval bych, abys vyrazila co nejdřív. Je na tobě, aby sis vybrala jméno a připravila se na cestu. Jasper zítra nastupuje na střední školu v Chicagu. Nastoupíš tam také a budeš bydlet na zdejší koleji." (to by mě zajímalo proč.)

Přikývla jsem a zamyslela jsem se nad jménem. Spousta z nich se mi líbila. A bylo jen na mě, jaké si vyberu. Co třeba…

"Elizabeth. Chci se jmenovat Elizabeth," oznámila jsem.(typická Mařena)

"Dobrá. Přijď za mnou, až budeš chtít vyrazit," přikývl Nejvyšší.

Obrátila jsem se a vyšla jsem ze dveří. Musím se rozloučit s ostatními. Moje první kroky vedly za Gabrielem. Cestou jsem si protahovala křídla. Věděla jsem, že je teď dlouho nebudu moct použít.(už čichám zápletku, Jasper se do ní zamiluje, ona mu řekne, že je anděl, a za A: Jasper se taky stane andělem a budou spolu šťastně až na věky, nebo za B: Ona se vzdá své nesmrtelnosti, on ji promění v upíra a budou spolu žít šťastně až na věky)

"Maličká!" zaslechla jsem hlas plný energie.

"Gabrieli!" zavýskla jsem a rozběhla jsem se k němu. Vběhla jsem mu přímo do náruče. Několikrát se mnou zatočil, než mě postavil na zem.

"To je dost, že se konečně ukážeš!" smál se.
"Promiň. Neměla jsem teď moc času. Měli jsme problémy," pokrčila jsem rameny. "Gabrieli, já… jsem tady hlavně proto, že… odcházím na Zem," vzdychla jsem.

"Opravdu?" vykulil oči. "To je úžasné! Získáš spoustu nových zkušeností!"

"Jo, to jo. Jen se trošku bojím…"

Gabriel mě objal. "Neboj, budu na tebe dávat pozor," usmál se.

"Děkuju. A teď už musím, chci najít ještě Jennu."

"Jo, jasně. Opatruj se," znovu mě objal a já vyrazila za Jennou, mou nejlepší kamarádkou.

Roztáhla jsem svá obrovská bílá křídla, několikrát jsem jimi zamávala a pak jsem se vznesla do vzduchu. Vítr mi cuchal mé dlouhé blonďaté vlasy a unášel mě směrem, kam jsem potřebovala. (Mařena jak *****, ve zbožnosti této povídy si nedovoluji mluvit sprostě.Věděla jsem přesně, kam jít. Jenna milovala několik míst tady.

Instinktivně (o jejích skvělých instinktech se dozvíte v druhé části)jsem zalétla k obrovské louce. Byla tam. Zrovna se proháněla na jejím nejoblíbenějším jednorožci, Dominovi. (tak asi přejdu na víru kde se člověk převtěluje, jednorožeč v nebi, hmmmm) Snesla jsem se na zem a jen jsem je pozorovala. Po chvilce si mě Jenna všimla, otočila Domina a během chvilky zastavila přede mnou.

Krátce jsem jí vysvětlila, o co jde, rozloučila jsem se, a než jsem se nadála, už jsem stála před Nejvyšším. "Jsi připravená?" zeptal se.

"Ano, jsem," přikývla jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bonbooonek Bonbooonek | 8. prosince 2012 v 17:00 | Reagovat

Jednorožec je přece andělem koní, né? :D

2 aly aly | Web | 8. prosince 2012 v 19:01 | Reagovat

No moje představy o nebi byly jen samí andělíčci a harfy, takže jednorožec do mého plánu moc nezapadá :DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama