Glos- Můžeš mi někdy odpustit? 2. část

8. prosince 2012 v 19:47 | Aly |  Glosy
Takže jsem se jaksi rozhodla, že to jednorázový glos nebude, jaksi se mi zalíbila slečnina intuice a aspoň si oddechnu od My immortal :DDD


(Mluví bůh, pardon nejvyšší)
"V tom případě můžeš vyrazit. Pamatuj si, že ať se stane cokoli, můžeš se na mě obrátit. Spoléhej na svou intuici a dělej dobrá rozhodnutí. Věřím ti…" slova utichla a kolem mě se objevila stříbrná záře. Přivřela jsem před ní oči a snažila jsem se zahlédnout něco za ní.
Po chvíli jsem konečně zahlédla obrysy předmětů a pár vteřin na to jsem stála v tmavém koutu autobusového nádraží. Všude byla spousta lidí, ale zdálo se, že si mě nikdo nevšiml. Vedle mě jsem zahlédla velký batoh.
Hodila jsem si ho přes rameno a vyrazila jsem se porozhlédnout, kde jsem se to vlastně ocitla. Jedné milé (v my immortal jsou všichni hustý, tady jsou zase milí) paní jsem se zeptala, kudy se dostanu na kolej. Byla to vysoká nově opravená budova se žlutou fasádou.(to mi silně připomíná naši školu)
Vešla jsem dovnitř a našla jsem svůj pokoj. Uvnitř byly dvě postele, dva stoly s malými lampičkami, nějaké skříně a dveře, které vedly do koupelny. Během následující hodiny jsem si vybalila.
Pak jsem si prostě lehla na postel a přemýšlela jsem, co budu dělat. Přeci jenom, mám tady úkol a nemůžu se na něj vybodnout. (moje technika se hned zavrhne, jak typické)Měla bych vymyslet nějakou strategii. Nejdřív se s ním musím nějak sblížit. Pozdravit, mile se usmát, prohodit pár slov… Tak to lidé dělají, ne?
Potom bych mohla zkusit na něj převést trochu pozitivní energie.(ano všichni potřebují trochu pozitivní energie, kdyby Hitler měl trochu pozitivní energie tak kdo ví...) Třeba to pomůže. A když ne, použiju silnější metody. To ale vymyslím potom. Jen jestli nezabere ta první možnost.
Uslyšela jsem, jak se otevřely dveře. Vzhlédla jsem a pohlédla jsem na dívku s hnědými vlnitými vlasy a s tmavýma očima. Byla celkově drobná(proč jsou v téhle povídce všichni tak mrňaví...) a na tváři jí hrál lehký vřelý úsměv.
Vyskočila jsem z postele. "Ahoj, já jsem Elizabeth," představila jsem se pohotově.
"Já jsem Melissa, těší mě," řekla a úsměv se jí rozšířil. "Nastupuješ na střední?"(ne ona na koleji je protože tam bude dělat novou školnici)
"Jo, do třeťáku," přikývla jsem.
"Já taky! To je paráda. Můžeme sedět spolu. Teda… jestli ti to nebude vadit," zjihla(kdo ví co tohle slovo znamená napište do komentářů) trošku.
"Ne, to bude bezvadný," ujistila jsem jí. Líbila se mi. Byla plná energie. Pomůže mi zapadnout.
Chvíli jsme si jen tak povídali. Většinou mi vysvětlovala chod školy, pomlouvala učitele, vyprávěla o studentech. Po hodině jsem věděla naprosto přesně, kteří studenti mě nechají opsat test a kteří ne, se kterými se dobře povídá a se kterými si raději nemám nic začínat.
Jasper Whitlock samozřejmě patřil do té poslední skupiny(hmm takový Bad boy se mi začíná líbit. Nechala jsem si pro sebe, že on je jediný důvod, proč jsem tady. Myslela by si, že jsem blázen.
S Melissou jsem si skvěle rozuměla. Nevěděla jsem, jestli mám takové štěstí, nebo to bylo plánované. Ale moc jsem to neřešila. Věděla jsem, že mi Melissa(asi tu nikdo neřeší jména co?) se vším pomůže, takže jsem do toho moc nevrtala.
"Poslyš, Beth," (sry, ale neběžel někde seriál ošklivka Bethka? Myslím, že na markíze) oslovila mě. "Ještě si musím jít zařídit pár věcí. Asi bude lepší, když zůstaneš tady, budu muset oběhnout půlku města. Nevadí?" upřela na mě své velké hnědé oči.(teď mi připoměla moji nevlastní sestru)
"Ne, vůbec ne," ujistila jsem ji. Aspoň se můžu podívat, kde se Jasper nachází.
Melissa si z batohu vzala několik papírů, mávla mi na rozloučenou a energicky vyběhla ze dveří.
Já jsem vyšla na balkón, který patřil k pokoji, opřela jsem se o zábradlí a jen jsem chvíli stála. Když jsem si uvědomila, že mi mezi lopatkami tepe bolestí, tiše jsem vzdychla. Tohle bude těžké.
Zavřela jsem oči a soustředila jsem se na proměnu. Cítila jsem, jak mé rifle a tričko zmizeli(nechci rýpat, ale tady se má nacházet tvrdý y) a místo nich se objevily lehké bílé šaty, které měly na zádech výstřih, který přesně lemoval obrys mých velkých bílých křídel.
Věděla jsem, že v tuhle chvíli mě nikdo neuvidí. Tuhle šanci mají jen lidé, kteří by tomu opravdu uvěřili, třeba malé děti, nebo ti, kteří to opravdu potřebují. Ale ti i přesto jen letmo.(jasně, holka co letí bez křídel, je úplně nenápadná)
Rozpřáhla jsem křídla a vylétla jsem do vzduchu.(neříkala, že ty křídla nebude delší dobu používat) Letěla jsem nad městem a nechala jsem se vést svou intuicí(její intuice zachvíli přestane fungovat) k místu, kde byl Jasper. Přelétla jsem k malému domku na kraji města a zlehka jsem před ním přistála.
Poznala jsem, že není doma. Ale bydlí tady, jeho přítomnost byla z tohoto místa cítit dost jasně.
Proměnila jsem se zpět do lidské podoby a rozhodla jsem se trošku projít. Když není doma, nemám co na práci. Honit upíra po lese bylo marné. Byli rychlejší, než my.(takže Mary Sue nedokáže honit upíra po lese, znamenám si)
Otočila jsem se čelem k lesu a ztuhla jsem na místě. Stál tam on. Jen kousek ode mě. Bylo to, jako bych pohlédla do obličeje samotné smrti. Na očích měl černé čočky. Nebo to možná byla jeho současná barva. Při tom pomyšlení mi přeběhl mráz po zádech.(proč prostě neroztáhne křídla a neodletí?)
Propaloval mě chladnokrevným pohledem. Ústa měl roztažená do děsivého úsměvu.
"Ahoj," pípla jsem potichu a pokoušela jsem uklidnit svůj tep.
"Nazdar (bazar)," odpověděl tichým zlověstným hlasem. "Co tady děláš?"
"Já… Já jsem se chtěla projít," vykoktala jsem a v duchu jsem si nadávala. Jak můžu dát tolik najevo svůj strach? Je to predátor(potkala někdy mého psa když si jdu do školy a pojídám snídani?), na tohle čeká!
"Opravdu? Sem nikdo nechodí," zamračil se na mě a v tu chvíli vypadal jako lev(a tak se lev zamiloval do jehňátka) připravený k útoku.
"No, jo. Já jsem tady nová, takže nevím, kam ostatní chodí. Neznám to tady, ani nevím, kde teď vlastně jsem," plácala jsem první věci, které mi přišly na jazyk. Ale knedlík, který se mi vytvořil v krku, když se Jasper přiblížil na pár centimetrů, mi zabránil pokračovat. (no tak nic)Srdce mi strachy bušilo jako splašené.
"Nepovídej,(ale jo povídám)" zašeptal zlověstně. "Víš, kdo já jsem(Upír, nebo něco horšího, třeba Justin Bieber? Omlouvám se fanynkám)?" naklonil se k mému levému uchu a tichým šepotem, který mi bránil se pohnout, pokračoval. "Sem jsi neměla chodit. Se mnou by si lidé neměli zahrávat."
Polkla jsem na sucho. Srdce mi bušilo tak, až jsem si myslela, že mi vyskočí z hrudi ven. Na obličeji mě šimraly jeho vlasy. Cítila jsem na uchu jeho chladný dech. Jeho pokožka se na jednom místě lehce dotýkala mé tváře. (vždyť je prťavá, to si musel kleknout? Dost legrační představa.)
"Jestlipak uhodneš, co se stává lidem, když mě potkají v tomhle stavu," (zaspívám jim svou hitovku, Baby, nebo si vypujčím něco od Evy a Vaška)pokračoval potichu. "Bez výjimky zemřou. Bez výjimky," zdůraznil a mně se roztřásla kolena.
Co že jsem to měla za plán? Mile si s ním popovídat? Spřátelit se? Co jsem si myslela?! Ach, já jsem tak naivní…(No já když se leknu, tak z nuly na rychlost světla mi to trvá jen dvě vteřiny)
Jasper se ke mně přitiskl ještě víc a zrušil tím i ty poslední centimetry, které mezi námi byly. Nosem mi přejel po tváři a zhluboka se nadechl. Rukou mi zajel pod vlasy, odhrnul je dozadu a lehce mi naklonil hlavu.
Věděla jsem, že bych se měla bránit, (přesně tady si intuice vzala dovču)ale naprosto jsem toho nebyla schopná. Mé tělo jako by bylo z rosolu. Nemohla jsem se ani pohnout. Všechny vjemy ke mně docházely jakoby z velké dálky, se zpožděním.
Jeho rty se dotkly mého krku a mnou proběhl záblesk zděšení. Takže takhle to má skončit?(nepamatuješ si co si předtím říkala? Bude to jen trochu nepříjemné)
Cítila jsem, jak mi zuby přejel po měkké pokožce krku. A pak mnou projela prudká bolest, když se zakousl. Vykřikla jsem bolestí a v tu chvíli jako bych se probrala ze spánku. Začala jsem sebou házet a pokoušela jsem se ho od sebe odstrčit. (trochu pozdě)Věděla jsem, že je to marné, ale nemohla jsem zabránit návalu paniky.
Po pár vteřinách se ode mě k mému překvapení odtrhl. Rty měl potřísněné mou krví a v očích měl nový nádech rudé barvy.(který sám vynalezl) Netvářil se překvapeně, ani zděšeně, měl stále kamennou tvář.
"Kdo jsi?" zasyčel na mně.
Rukou jsem si přikryla ránu na krku a stále jsem se zděšeně třásla. Chvíli jsem na něj zírala, než mi šok dovolil pochopit jeho slova.
"Co?"
"Kdo jsi?" zopakoval. "Pár takových jako ty jsem potkal. Máte jinou krev."(takovou zkaženou, která chutná jako kozí sýr s ananasem, když ho necháte měsíc na balkóně...)
Srdce se mi zadrhlo a pak se znovu rozběhlo ještě rychleji. Nevěřila jsem, že je to možné. Ale mlčela jsem.
"Co jsi zač?!" rozkřikl se a se zuřivým výrazem mě popadl za ramena. Jeho rudé oči hleděly do mých vyděšených. "Já na to přijdu. Zjistím, co jsi zač, to ti přísahám. Budeš žít tak dlouho, dokud to nezjistím. Pokud budeš mít štěstí, přežiješ do konce roku,"(a já nic nebudu zpívat) zasyčel, pustil mě a rázným krokem vešel do domu.(nedupal při tom, hodně lidí v blízkosti MS dupe)
Já jsem se svezla po zdi na zem a snažila jsem se uklidnit. Je to dobré. Nezabil mě. Neví, co jsem zač.(kdyby to věděl tak ji hned na místě zabije, Mařeny nemá nikdo rád) A dokud to nezjistí, budu žít. Jsem v pořádku. A vůbec nemám díru do krku…
Z úst mi unikl hysterický smích. Byla jsem dokonale vykolejená. Po pár minutách jsem vstala a doklopýtala jsem do lesa. Musím se proměnit, nebo vykrvácím. Musím se proměnit.
Když jsem byla hluboko mezi stromy a neviděla jsem jeho dům, sebrala jsem veškeré své síly a soustředila jsem se na proměnu. Když jsem ucítila, jak se mi vrací síly, padla jsem na kolena. Cítila jsem takovou úlevu, až se mi zatočila hlava.(mě se točí hlave, ale z jinýho důvodu)
Tohle se úplně vymklo mé kontrole…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama