Prosinec 2012

Anketa

29. prosince 2012 v 13:33 | Aly
Ahoj, už zase nevím co dělat, tak jsem se rozhodla sem dát anketu o nejkrásnějšího herce. Ti co tam jsou jsou herci, na které jsem si vzpoměla jen tak na rychlo.

Napište do komentářů koho jste si vybrali a proč.
Příklad:
Já jsem si vybrala Orlanda Blooma, protože se mi líbil v pirátech z Karibiku a v pánovi prstenů.

My Immortal glos- 7. kapitola

28. prosince 2012 v 12:07 | Aly |  My Immortal
Ahoj, řekla jsem si, že jsem dlouho neglosovala, tak tady to je. Nejhorší fanfiction na světě.

AN: No takže lidi, píšu to jenom proto, že jsem měla 5 dobrých komentů a mimochodem nebudu psát další kapitolu dokud nebudu mít DESET(beztak si to komentovala sama) dobrých komentů! PŘESTAŇTE KRITIZOVAT NEBO VÁS NAHLÁSÍM!! Evony(co si pamatuju, byla to Ebony) není Marie Sue ok ona není dokonalá JE TO SATANISTKA a má problémy je depresivní proboha!

Draco a já sme se drželi za své bledé ruce s černýma lakama na nehty, když sme šli do schodů. Měla jsem na nehtech červené satanistické znaky červeným lakem.(AN: vidíte zní vám snad tohle jako Maru Sue?) (prásk hlavou o stěnu) Zamávala sem Vampírovi. V jeho depresivních vočích jsem viděla temné utrpení. Myslím(tvl, ona myslí, to je zázrak), že žárlil páč jsem chodila s Dracem. Nicméně, šla jsem s Dracem vzrušeně po schodech(zajímalo by mě jak to asi vypadalo). Vešli jsme do jeho pokoje a zamkli dveře. Pak..(co má autorka s těma tečkama, ta povídka je samý a pak..... a v tom....)
Jsme se začali pasivně líbat a nadšeně jsme si sundali voblečení. Vzrušil mě ještě než jsem si sundala tílko. Pak jsem si sundala svou koženou podprsenku(kožená podprda, hmm) a jeho kalhoty. Šli jsme do postele a začali to spolu nazí dělat(zajímalo by mě jestli se to dá dělat i když jste odlečení). a potom strčil tu svou klučičí věcičku do mé a MĚLI JSME SEX. (je to stupidní?)(těžce)
"Oh Draco, Draco!" Křičela jsem, když jsem dostávala orgasmus. V tom jsem si všimla tetování které jsem nikdy dřív nezaregistrovala(ty si toho nezaregistrovala hodně) na Dracově ruce. Bylo to černé srdce s šípem skrz něj. Na něm bylo krvavě gothickým písmem napsáno… Vampír!
Byla jsem fakt nasraná.(a proč?)
"Ty bastarde!" Řvala jsem rozzuřeně a vyskočila sem z postele.
"Ne! Ne! Ale ty tomu nerozumíš!" Prosil Draco. Ale já věděla až moc.
"Ne, ty zkurvený idiote!" Řvala jsem. "Stejně máš určitě AIDS!"
Oblíkla jsem si naštvaně oblečení a pak oddupala pryč. Draco za mnou běžel, i když byl nahej. Měl fakt velkej vy-víte-co(kolik, že je autorce let?), ale já byla moc naštvaná na to, aby mě to zajímalo. Šla jsem pořád dál až do třídy Vampíra, kde měl právě hodinu lektvarů se Snapem a nějakýma dalšíma lidma.(dobrý postřeh, lektvary učí Snape)
"VAMPÍRE POTTERE, TY BUZERANTE!" Zařvala jsem.

Štědrý den (aneb můj další velice originální titulek)

27. prosince 2012 v 11:17 | Aly |  Témata týdne
Ahoj, jak jste si mohli všimnout, toto pondělí byl štědrý den. Kdybych psala o hlubším významu těchto svátků, nikdo by tenhle článek nečetl, protože každý ví o čem Vánoce jsou.

Přejdu k tomu, k čemu asi každý, k dárkům. Nebudu vyjmenovávat, že jsem dostala mobil, foťák, encyklopedii, peníze, nebo parfémy. Zeptám se vás, co jste dostali na Vánoce?

A co jste rozdali?
Přiznávám se, že jsem nakoupila kosmetické balíčky, ale aspoň jsem je měla a nepobíhala jsem (jako minulé roky) 23. zběsile po městě a nescháněla dárky.

Vánoce samotné u nás proběhly celkem klidně, aspoň z mého pohledu, schovávala jsem se totiž v pokoji a kecala s Norou na skype.

Nová povídka

23. prosince 2012 v 22:59 | Aly
Ahoj, rozhodle jsem se sem dát povídku z mého světa, no raději to sem budu dávat po částech. Raději už přestanu kecat a dám to sem.
P.S.: Já vím, že jsem hrozná, ale nezdá se vám, že se mi ty pohledy střídají nějak často?
P.P.S.: Omlouvám se ještě jednou, ale nezdá se vám, že Hiram je přes kopii na Zuka?

Pohled Sii:
Nikdy jsem nepoznala rodiče, teda tátu jsem znala do tří let, potom si nepamatuji, co se přesně stalo, ale právě jsme pluli z jednoho přístavu, táta byl něco jako obchodník. Pamatuji si taky, že nás začala sledovat nějaká loď, poslední co jsem od táty slyšela, byla věta:
"Bude to pro tebe nejlepší prcku."
Poté mě posadil do záchranného člunu, dal mi tam vodu a jídlo, a odstrčil na širé moře. Když jsem byla asi sto metrů od lodi, ona loď co nás sledovala, se k té naší přiblížila natolik, že mohli zaútočit, což také udělali.
Byli to určitě piráti, tátova loď šla rychle ke dnu, nedošlo ani k boji. Vše obstarali jejich lidé, vládli velikou silou, byla to ta nejhorší sebranka, jakou se nám podařilo potkat.
Po čtyřech dnech mě zachránil mladší princ ohnivého království. No princ, moje iluze o princích byly hlavně o těch z pohádek. Tohle byl takový přívětivý pán kolem čtyřicítky s ustupujícími šedivými vlasy.
Vypravěč:
Sii měla štěstí, onen princ se jmenoval Shuo a protože neměl vlastní děti, tak ji přivezl do paláce a tak se stala jeho chráněnkou.
Starší princ měl dvě děti Hirama a Agu. Hiram byl ten starší v době kdy Sii přišla do paláce, měl čtyři roky. Aga měla v tu dobu jeden rok.
Sii:
V království ohně se mi líbilo, jenže jsem tam byla moc nápadná. Všichni měli černé rovné vlasy, světle hnědé oči a světlou pleť, takže moje zrzavé věčně rozcuchané vlasy, ocelově šedé oči a pihovatá tvář mi na nenápadnosti moc nepřidaly.
Další věc byla, že v království ohně se dá sehnat jedině učitel ovládání ohně. A to pro holku ovládající energii je dost špatná zpráva. Já jako každý v našem světě, mám nějakou schopnost. Dokážu řídit energii, což docela fajn, jenže bez učitele toho moc neumím.
Umím třeba pohybovat předměty, aniž bych se jich dotkla, prostě ovládnu tok energie kolem nich. Taky jsem četla, že dokážu ovládnout živly založené na energii. Zvládla jsem jenom oheň a to ještě tak úžasně, že vždycky když mi to s ním začne jít, tak něco podpálím. A to říkám pravdu, minule se mi třeba poštěstilo podpálit si rukáv.
Vypravěč:
V království ohně musí být král a ten musí mít logicky nástupce. My bychom si řekli, že to je ten nejstarší, jenže tady platí odlišné zákony. Když má vládce více, než jedno dítě a mladší sourozenci to respektují, vládne ten nejstarší. Jenže když mladší sourozenci chtějí trůn tak bude vládnout ten nejschopnější. A jak zjistit kdo je schopnější?
Samozřejmě, že soubojem. Když jsou děti dostatečně vycvičené, můžou o souboj požádat.
Hiram měl s výcvikem potíže, zřejmě kvůli tomu, že neměl tu správnou osobnost vládce ohně. Byl mírný a milý, proto se také naučil ovládat oheň o dost později než by měl.
Jeho otec Muraj nebyl zklamaný, byl naštvaný.
Sii:
Tu noc před zápasem jsem znala výsledek, dalo se to vyčíst z tváří. Aga se tvářila sebejistě a z Hirama byla hromádka neštěstí. Bylo mi hrozně za něj, vždyť to byl můj nejlepší přítel, vlastně to byl můj jediný přítel. Chtěla jsem mu pomoct, prostě říct pár konejšivých slov, jenže nikdy jsem neuměla nikoho moc uklidňovat, vždycky jsem to jen zhoršila. Raději jsem si šla lehnout.
Vypravěč:
Hiram byl vážně na nervy, nevěděl co dělat, bylo mu třináct a měl bojovat se svojí jedenáctiletou sestrou. Věk tady nebyl moc důležitý, důležitá byla technika. Neměl strach z toho, že prohraje a ztratí právo na trůn, měl strach z otce, věděl, že se na něj zlobí kvůli jeho tréninku, ale on za to nemohl…
Sii:
Druhý den jsem z toho měla ještě horší pocit, souboj měl proběhnout v pravé poledne. Hirama jsem nikde nemohla najít, ale řekla jsem si, že ještě spí. Kolem toho souboje každý dělal cavyky, každý v království Ohně se sázel, kdo vyhraje.
Vypravěč:
Těsně před polednem dvořané se sešli na místě souboje. Hiram tam už čekal, Aga přišla společně s otcem. Souboj začal a stejně rychle i skončil. Aga zvítězila nečestným útokem, ale i to se počítalo. Král ohně se začal zlobit ještě více, svou dceru nebral jako schopného vladaře, hlavně kvůli tomu, že to byla holka. Královnu království ještě nemělo.
Rozhodl se jednat.
Prince Hirama si předvolal na večer do královské síně.
Sii:
Nevěděla jsem, co se Král ohně chystá udělat, ale věděla jsem, že Hirama nepochválí. Po souboji všichni začali odcházet, aby se mohli věnovat své práci, na nádvoří jsem zůstala jen já a Hiram.
"Nevím, co mě to napadlo otáčet se k ní zády!" Rozčiloval se Hiram.
"Příště to bude lepší." To bylo to jediné, co mě napadlo.
"Jenže žádné příště nebude." Hiram s těmi slovy odešel.
Vypravěč:
Královská síň je velká asi jako dva tenisové kurty. Je celá z černého mramoru s červenými ozdobnými prvky. Je bez oken, jediné co ji osvětluje je láva, která místnost ohraničuje. Konají se zde válečné porady, korunovace a křtiny.
Sii:
Nemohla jsem Hirama najít, takže mi přišlo nejrozumnější jít po západu slunce před Královskou síň a tam na něj počkat. Když se konečně objevil, už jsem začínala klimbat.
"Co tu děláš?" Vypálil na mě a já jsem sebou leknutím trhla.
"Slyšel jsi někdy o kamarádech? Jsem tu, abych tě podpořila. Počkám tady a potom mi řekneš, jak to dopadlo." Zašklebila jsem se. "Jo a příště na mě tolik neřvi." Dodala jsem na oko uraženě.
"Díky." Usmál se a vešel dveřmi do síně.
Po chvíli Hiram vyšel ještě zdrcenější, než vešel.
"Co se stalo?" Opatrně jsem se zeptala.
"Nechci se o tom bavit!" Skoro vykřikl.
Vypravěč:
To co se odehrálo v královské síni, Hiramovi změnilo život. Jeho otec ho vyhnal a vrátit se mohl jen v případě, že přivede do paláce osm dětí z jiné dimenze.
Dimenzí je nespočet a v každé je něco jiného. Do jiné dimenze se můžete dostat pomocí zaříkávadla. I když to naše hlavní hrdinka neví, tak do této dimenze začínají pronikat lidé s démonickými schopnostmi, kteří chtějí kolonizovat tento svět a král ohně Muraj byl jejich průvodcem po tomto světě. Oněch osm dětí dokáže tomuto světu pomoci, díky svým schopnostem. Byly o nich i legendy a stavěly se jim chrámy.
Sii:
S Hiramem jel i jeho strýc a můj opatrovník Shuo, samozřejmě se mohl kdykoli vrátit. Jediné co mi zbývalo, bylo jet s nimi, ne že bych nechtěla, ale s Agou a jejími kamarádkami bych asi samotná nemohla vydržet.
Hlavní město kde stál palác, mělo i svůj přístav, odtamtud jsme vyplouvali, Hiram měl v plánu nejdříve prohledat všechna duchovní místa. Já jsem se to snažila vnímat z té lepší stránky, ze stránky dovolené.
Moc věcí jsem neměla, sbalila jsem si jen nějaké oblečení, pár knížek ať se nějak zabavím a taky svoje dýky. To vlastně jsou dva vrhací nože, jeden schovávám v botě a dýka. Ty mám jen proto, že nemám skoro žádnou moc a nějak se musím ubránit a nejsou nebezpečné natolik, že bych si s nimi a mojí šikovností mohla ublížit.
To, že Hiram měl vůli najít oněch osm lidí, ještě neznamenalo, že je najde. Totiž co si pamatuju ze školy, nikdo z druhé dimenze sem nepřišel hodně dlouho.

Avatar- poslední vládce větru

22. prosince 2012 v 10:50 | Aly |  Filmy
Rozhodla jsem se, že napíšu kritiku na jistý film. Protože jsem nejdříve viděla film, a ten nápad se mi líbil, tak jsem se popídila po seriálu.

Jenže se mi líbil jen ten nápad, a taky možná Dev Patel(můj miláček) v roli prince Zuka. Ale tady se zase dostává problém v obsazení, všechny tři národy, co neválčí jsou původem z Evropy/Ameriky a národ Ohně je Indické národnosti? Co tím bylo myšleno? Že to co je tmavé je zlé? Není to trochu rasistické? Tak aspoň najdu lidi z celého světa a zakomponuju je tam.

No a taky jsem nepobrala, proč Sokka a Katara (hlaní sourozenecké dvojice) jsou američané a zbytek jejich vesnice jsou eskymáci.

Dále efekty, já nevím, ale efekty u mě pohořely, hlavně na konci, jako Aang zvedne obří vlnu a všichni utečou? Viděl někdo z tvůrců seriál?

Také nevím kde se vytratil všechen humor a ty kostýmy! A dále zapoměli na pár důležitých faktů, kde je avatar Roku a bojovnice Kioshi? To jako z filmu utekli? Ani se jim nedivím.

Z filmu se mi líbil jen Dev Patel a nápad.

Tady hlavní protagonisté filmu a seriálu:

Zuko se seriálu, protože nahoře chybí:
(V první sérii měl úděsný účes)

Zdroje obrázků:
http://de.avatar.wikia.com

Vánoce

22. prosince 2012 v 10:23 | Aly |  Vánoce
Ahoj, nechtěla jsem o tom psát dřív než budu mít jistotu, ale konec světa se nekonal, tak se můžu těšit na Vánoce.

Co si přejete na Vánoce?
Já už jsem polovinu dárků dostala a protože nesnáším překvapení, tak taky vím co dostanu. Jak jste na tom vy a překvapení?
Napište do komentů.

Můj svět

22. prosince 2012 v 10:10 | Aly |  Témata týdne
Ahoj, sto let jste nekomentovali moje články a já tu sto let nebyla, to je fér. No jelikož jsem strašný nadšenec do fantasy a sci-fi, tak jsem si nějak tak stvořila vlastní svět.

Vlastně je to z mé nové povídky, ale ta je o více dimenzích.
V každé dimenzi je všechno jinak a mezi dimenzemi se můžete dostat pouze se zaříkávadlem.

Já píšu o jedné dimenzi:
Je to kouzelné místo, které obývají skřítci, trpaslíci, elfové, lidé a další kouzelné bytosti. Každý v tom světě má různé magické schopnosti, od čtení myšlenek a jejich "podsouvání", až po ovládání živlů. Do tohoto světa, ale pronikají démoni/lidé (polodémoni jestli chcete), kteří vypadají jako lidé, ale krutí jsou jako démoni (taky umějí používat černou magii). Pronikají do tohoto světa, protože ten svůj zničili a s tímto mají asi podobné úmysly.
Tomuhle můžou zabránit jen děti z naší dimenze, osm dětí. Jsou o nich legendy, že až bude nejhůř tak příjdou.

(Povídka se dělí na dvě části, v jednom bude povídání o někom jiném a v té druhé o těch dětech, potom se to bude střídat.)

A asi si budete mít pocit, že ta první část je přes kopírák na avatara (legenda o aangovi), ale věřte mi, že jsem se tam snažila dát rozdíly.

Vánoční výzdoba

17. prosince 2012 v 9:03 | Aly |  Vánoce
Ahoj, jaksi to na mě dolehlo a taky začínám myslet na Vánoce. Takže jsem poprosila strejdu Googla, aby mi našel ukázky zimní výzdoby.

Tady věnec se mi fakt líbil.

Tohle udělat je umění

nádhera

Povídky

17. prosince 2012 v 8:53 | Aly
Ahoj, dříve než jste stihli mé veledílo okomentovat ho ruším, obě povídky končí, protože jak se na to dívám s odstupem, změna se líbila jenom mojí kámošce a ta už to teky nečte. Takže obě povídky mažu.

Ježíšek

17. prosince 2012 v 8:40 | Aly |  Vánoce
Ahoj, víte jak je úžasné být doma? No zítra, nebo ve středu jdu do školy, ale stejně.
No rozhodla jsem sem dám svoji úvahu o Ježíškovi.

Je fajn, že lidé dětem dávají něco čemu by věřili, ale víte co by mě zajímalo? Jak Ježíšek vlastně vypadá?
No moje nevlastní ségra tvrdí, že je to malé miminko, co je domluvené s dospělými a ti mu vždycky otevřou, já jsem byla ovlivněná Santa Clausem, myslela jsem, že je to malinký Santa, který leze komínem.

Tak či tak mě tenhle článek napadnul, když jsem viděla tuhle fotku na fb.

dobro a zlo, se zvláštním zaměřením na zlo

16. prosince 2012 v 21:28 | Aly |  Chvilka demence

Co je vlastně dobro a zlo? Nerozeznáváme jen dobré a zlé lidi, jsou to prostě jen lidi. Kdyby v sobě někdo měl jen dobro, nikdo by ho nebral vážně a pro všechny by to byl jen "ten dobrák, který si vše nechá líbit". Naopak kdyby někdo v sobě měl jenom zlo, byl by pro ostatní "ten šílenec, který má doma pokoj plný malých zvířátek, které mučí, když má špatnou náladu".
Zlo jde ruku v ruce s mocí.

Když je někdo zlý a nemá žádnou moc, tak ho nikdo neposlouchá. Jenže když je někdo zlý, má svoji vizi lepšího světa a vždycky je pár lidí, které zmanipuluje, ti mu pomůžou k moci. Když je někdo zlý, v tom pravém slova smyslu, je i šílený a jde si tvrdohlavě za svým. Já sice nejsem žádný odborník na zlo, ale prostě to vidím takhle.

Mé filosofické výlevy

16. prosince 2012 v 21:06 | Aly |  Chvilka demence
Ahoj, jelikož jsem na Vánočním koncertě, který pořádala naše škola, něco chytla tak tu budu minimálně do úterý. No a asi mě chytla chvíle rozumu což se zatím ještě nestalo.

No takže čekejte chvíli rozumování. Třeba dobro a zlo, přátelství a další věci. Zkusím napsat nějakou povídku s velice věrohodnými postavami a zápletkou, nebo taky můžu zkusit Mary Sue, aspoň se odreaguju.

My Immortal glos- 6. kapitola

14. prosince 2012 v 19:50 | Aly |  My Immortal
Takže dlouho jsem neglosovala, tak se rovnou pustím, na tuhle blbost a jestli budu mít čas, skusím stvořit povídku Mary Sue.

Dalšího dne sem se vzbudila ve svý rakvi.(nesnáším předsudky, upíři spí v rakvích, kde to jsme?) Oblíkla jsem si černou minisukni, která byla po vokrajích rozpáraná, k tomu hodící se tílko s červenýma lebkama a boty na vysokým podpatku, který byly černý.(nepovídej, já myslela, že oranžový) Dala jsem si do uší dva páry lebkovejch náušnic a dva kříže. Nasprejovala sem si háro na fialovo.
Ve Velké síni jsem snědla trochu Hraběte Čokuly(takže ten dokumentární film o upírech slečniného ražení měl pravdu!), cereálií s krví namísto mlíka a sklenici červené krve. Najednou do mě někdo vrazil a všechna krev vyšplíchla na moje tílko!(si to osuš ne? Máš hůlku)
"Bastarde!" Zařvala jsem rozzuřeně.
Když jsem vzhlídla nahoru, začala sem litovat že sem to řekla, páč jsem se dívala do bledé, bílé tváře gothického kluka s rozcuchanýma černýma vlasama a červenýma proužkama v nich. Měl na sobě fakt hodně očních linek a černou rtěnku. Už neměl brejle, teď nosil stejné červené kontaktní čočky, jak Draco a na jeho čele už nebyla žádná jizva. Na bradě měl mužné strniště a jeho anglický přízvuk byl sexy. Vypadal přesně jak Joel Madden. (http://www.nndb.com/people/846/000085591/joel-madden.jpg ) (chudák Harry)
Byl tak sexy, že jsem se okamžitě vzrušila, když jsem ho viděla. Něco jak erekce, akorát že jsem holka, tak jsem ji nemohla mít, vy blázni. (S tím, že jsem blázen
"Omlouvám se." Řekl stydlivým hlasem.
"To je v poho, jak se menuješ?" (vždyť to ví, Joel Madden) zeptala sem se.
"Jsem Harry Potter, ale většina lidí mi poslední dobou říká Vampír." Zavrčel.
"Proč?" zvolala jsem.
"Páč miluju chuť lidský krve." Zasmál se.
"No, já sem upír." Přiznala jsem.
"Fakt?" Zakňučel.
"Jo." Zařvala jsem.(inteligentní rozhovor)

Seděli sme a chvilku kecali. Pak přišel Draco a řek mi že pro mě má překvapení, tak sem šla s ním.(nádherné zakončení, to by chtělo nobelovku)

Něco o vampýrech (z mých neskonale úžasných povídek, ne o těch skutečných)

12. prosince 2012 v 20:51 | Aly |  Témata týdne
Ahoj, k mé povídce, zdá se mi trochu blbá, ale co... Už teď prozradím, že tam budou figurovat vampýři, ale mnou vymyšlení (já vím kopíruju Stephani Meyerovou).

Hlavní rozdíl mezi vampýrem a upírem je ten, že upír má nad sebou větší kontrolu a nepotřebuje k ní duši. Vampýr bez duše je holé neštěstí pro lidi, protože se narozdíl od upírů, kteří bez potravy vydrží až jeden měsíc, musí krmit aspoň jednou deně. Vampýr s duší se živí zvířaty (já vím je to krutý, ale na rajčatové šťávě se, už pro její chuť, nedá přežít).

Vampýři, kteří jsou přeměněni před dvacátým rokem svého života tak stárnou jako člověk až do oněch dvaceti let. Vampýři taky můžou spát a jíst, ale jen aby byli pro lidi nenápadní.

Nevrhají stín a neodráží se v zrcadle. Také mají větší špičáky, bledou pleť a jiskřivé oči.

Sluneční světlo jim nevadí, jen je trochu pálí kůže, jde o nepříjemný pocit.

Zabijete je podobně jako upíry. Kolíkem do srdce, ohněm, nebo useknutím hlavy, jenže koho by to nezabilo, že?

Můžou se proměnit na netopýra, tedy pokud znají příslušné zaříkávadlo. V magii jsou hodně nadaní. Také mohou chodit po stěnách a po stropu jako by pro ně neexistovala přitažlivost. Jsou také fyzicky zdatnější než člověk.

S upíry se nenávidí, protože upírům svou krvežíznivostí zkazili pověst a oni je za to zavrhli.

To je asi jediné čím jsou vampýři jedineční, ale když má vampýr duši je téměř nerozeznatelný od člověka.

Zase a opět....

12. prosince 2012 v 20:26 | Aly |  O blogu
Ahoj, zase a opět jsem tu sto let nebyla, no neva. Rozhodla jsem se, že tady dám novou povídku, ano ano...(*napínavý hlas*)bude to trochu netradiční povídka, protože sem přepíšu stránky svého deníku.
Jména samozřejmě změním, ale prozradím, že se tam oběví moje pomocná autorka Nora. A taky poznáte koho mám ráda a koho ne :DD

Boty - Gumače (krosky)

8. prosince 2012 v 21:18 | Nora
Gumáče

Boty - Žabky

8. prosince 2012 v 21:08 | Nora
Žabky
Co říkáte na tyhle žabky.

Nesmysl zvaný Mary Sue

8. prosince 2012 v 20:00 | Aly |  Témata týdne
Mary Sue, neboli MS, neboli Mařena je postava, která se vyskytuje ve Fan fiction povídkách. Jde o dokonalou bytost, která vládne obrovskou mocí a všichni kluci se o ni perou. Chyby má jen takové roztomilé, třeba že je moc hodná nebo moc důvěřivá.
Vyznačuje se exotickým, hloupým, nebo jménem, kterým se chtěla jmenovat autorka, třeba Valerie Josephina Francesca Monique Catherine Leanová, ze stejnojmené povídky.

Děj se točí jen kolem ní a všichni až na čtenáře ji milují a pokud ji někdo nemá rád, tak ze žárlivosti.
Další znak je že má nějakou zvláštní barvu vlasů, jenže si je nikdy nebarvila. Taky má zvláštní barvu očí a extrémním případům se barva očí (případně nehtů) mění podle nálady.
Co se minulosti týče, byly za
A) obdivovány za svoji krásu a intelekt.
nebo za
B) týrány, byly bez přátel šikanovali je atd...
Schopnosti mají větší než jejich spolužáci. Dokáží třeba létat, mají je rády zvířata (prostě si hrajou na sněhurku). Jsou vyspělejší a hodnější, krásnější a inteligentnější než jejich spolužáci.
A moje nejoblíbenější téma, jejich smrt. Obvykle se obětují za milovanou osobu a za...

A) Všichni budou truchlit, zatímco čtenář bouchne šampaňské. A milovaná osoba se dobrovolně zabije aby mohla být s MS.
B) Milovaná osoba stráví celý život truchlením a celibátem.
C) Mary Sue bude oživena za čistotu její lásky a podobné hovadiny a bude s milovanou osobou žít až do druhého konce jejího života.
Autor této postavy ji vlastně napíše podle sebe, jen se vylepší. Já osobně MS nedokážu napsat ani když chci. Udělám si ji podle sebe, to ano, no vlastně jak bych chtěla vypadat. Ale vždycky se mi do ní vloudí nějaká moje nepříjemná vlastnost.
Ale teď ta nejhorší část, proti MS se nedá bránit. Věřte mi autorka si je jistá její dokonalostí natolik, že ignoruje že to její slavné dílo je totální Mařena.
Rada na konec: Když narazíte na podobné dílo tak ho nečtěte a zakopejte počítač sto kilometrů pod zem, jinak vám hrozí, že z toho zblbnete. To se stalo mě když to pro vás glosuju, tak si toho važte.

Glos- Můžeš mi někdy odpustit? 2. část

8. prosince 2012 v 19:47 | Aly |  Glosy
Takže jsem se jaksi rozhodla, že to jednorázový glos nebude, jaksi se mi zalíbila slečnina intuice a aspoň si oddechnu od My immortal :DDD


(Mluví bůh, pardon nejvyšší)
"V tom případě můžeš vyrazit. Pamatuj si, že ať se stane cokoli, můžeš se na mě obrátit. Spoléhej na svou intuici a dělej dobrá rozhodnutí. Věřím ti…" slova utichla a kolem mě se objevila stříbrná záře. Přivřela jsem před ní oči a snažila jsem se zahlédnout něco za ní.
Po chvíli jsem konečně zahlédla obrysy předmětů a pár vteřin na to jsem stála v tmavém koutu autobusového nádraží. Všude byla spousta lidí, ale zdálo se, že si mě nikdo nevšiml. Vedle mě jsem zahlédla velký batoh.
Hodila jsem si ho přes rameno a vyrazila jsem se porozhlédnout, kde jsem se to vlastně ocitla. Jedné milé (v my immortal jsou všichni hustý, tady jsou zase milí) paní jsem se zeptala, kudy se dostanu na kolej. Byla to vysoká nově opravená budova se žlutou fasádou.(to mi silně připomíná naši školu)
Vešla jsem dovnitř a našla jsem svůj pokoj. Uvnitř byly dvě postele, dva stoly s malými lampičkami, nějaké skříně a dveře, které vedly do koupelny. Během následující hodiny jsem si vybalila.
Pak jsem si prostě lehla na postel a přemýšlela jsem, co budu dělat. Přeci jenom, mám tady úkol a nemůžu se na něj vybodnout. (moje technika se hned zavrhne, jak typické)Měla bych vymyslet nějakou strategii. Nejdřív se s ním musím nějak sblížit. Pozdravit, mile se usmát, prohodit pár slov… Tak to lidé dělají, ne?
Potom bych mohla zkusit na něj převést trochu pozitivní energie.(ano všichni potřebují trochu pozitivní energie, kdyby Hitler měl trochu pozitivní energie tak kdo ví...) Třeba to pomůže. A když ne, použiju silnější metody. To ale vymyslím potom. Jen jestli nezabere ta první možnost.
Uslyšela jsem, jak se otevřely dveře. Vzhlédla jsem a pohlédla jsem na dívku s hnědými vlnitými vlasy a s tmavýma očima. Byla celkově drobná(proč jsou v téhle povídce všichni tak mrňaví...) a na tváři jí hrál lehký vřelý úsměv.
Vyskočila jsem z postele. "Ahoj, já jsem Elizabeth," představila jsem se pohotově.
"Já jsem Melissa, těší mě," řekla a úsměv se jí rozšířil. "Nastupuješ na střední?"(ne ona na koleji je protože tam bude dělat novou školnici)
"Jo, do třeťáku," přikývla jsem.
"Já taky! To je paráda. Můžeme sedět spolu. Teda… jestli ti to nebude vadit," zjihla(kdo ví co tohle slovo znamená napište do komentářů) trošku.
"Ne, to bude bezvadný," ujistila jsem jí. Líbila se mi. Byla plná energie. Pomůže mi zapadnout.
Chvíli jsme si jen tak povídali. Většinou mi vysvětlovala chod školy, pomlouvala učitele, vyprávěla o studentech. Po hodině jsem věděla naprosto přesně, kteří studenti mě nechají opsat test a kteří ne, se kterými se dobře povídá a se kterými si raději nemám nic začínat.
Jasper Whitlock samozřejmě patřil do té poslední skupiny(hmm takový Bad boy se mi začíná líbit. Nechala jsem si pro sebe, že on je jediný důvod, proč jsem tady. Myslela by si, že jsem blázen.
S Melissou jsem si skvěle rozuměla. Nevěděla jsem, jestli mám takové štěstí, nebo to bylo plánované. Ale moc jsem to neřešila. Věděla jsem, že mi Melissa(asi tu nikdo neřeší jména co?) se vším pomůže, takže jsem do toho moc nevrtala.
"Poslyš, Beth," (sry, ale neběžel někde seriál ošklivka Bethka? Myslím, že na markíze) oslovila mě. "Ještě si musím jít zařídit pár věcí. Asi bude lepší, když zůstaneš tady, budu muset oběhnout půlku města. Nevadí?" upřela na mě své velké hnědé oči.(teď mi připoměla moji nevlastní sestru)
"Ne, vůbec ne," ujistila jsem ji. Aspoň se můžu podívat, kde se Jasper nachází.
Melissa si z batohu vzala několik papírů, mávla mi na rozloučenou a energicky vyběhla ze dveří.
Já jsem vyšla na balkón, který patřil k pokoji, opřela jsem se o zábradlí a jen jsem chvíli stála. Když jsem si uvědomila, že mi mezi lopatkami tepe bolestí, tiše jsem vzdychla. Tohle bude těžké.
Zavřela jsem oči a soustředila jsem se na proměnu. Cítila jsem, jak mé rifle a tričko zmizeli(nechci rýpat, ale tady se má nacházet tvrdý y) a místo nich se objevily lehké bílé šaty, které měly na zádech výstřih, který přesně lemoval obrys mých velkých bílých křídel.
Věděla jsem, že v tuhle chvíli mě nikdo neuvidí. Tuhle šanci mají jen lidé, kteří by tomu opravdu uvěřili, třeba malé děti, nebo ti, kteří to opravdu potřebují. Ale ti i přesto jen letmo.(jasně, holka co letí bez křídel, je úplně nenápadná)
Rozpřáhla jsem křídla a vylétla jsem do vzduchu.(neříkala, že ty křídla nebude delší dobu používat) Letěla jsem nad městem a nechala jsem se vést svou intuicí(její intuice zachvíli přestane fungovat) k místu, kde byl Jasper. Přelétla jsem k malému domku na kraji města a zlehka jsem před ním přistála.
Poznala jsem, že není doma. Ale bydlí tady, jeho přítomnost byla z tohoto místa cítit dost jasně.
Proměnila jsem se zpět do lidské podoby a rozhodla jsem se trošku projít. Když není doma, nemám co na práci. Honit upíra po lese bylo marné. Byli rychlejší, než my.(takže Mary Sue nedokáže honit upíra po lese, znamenám si)
Otočila jsem se čelem k lesu a ztuhla jsem na místě. Stál tam on. Jen kousek ode mě. Bylo to, jako bych pohlédla do obličeje samotné smrti. Na očích měl černé čočky. Nebo to možná byla jeho současná barva. Při tom pomyšlení mi přeběhl mráz po zádech.(proč prostě neroztáhne křídla a neodletí?)
Propaloval mě chladnokrevným pohledem. Ústa měl roztažená do děsivého úsměvu.
"Ahoj," pípla jsem potichu a pokoušela jsem uklidnit svůj tep.
"Nazdar (bazar)," odpověděl tichým zlověstným hlasem. "Co tady děláš?"
"Já… Já jsem se chtěla projít," vykoktala jsem a v duchu jsem si nadávala. Jak můžu dát tolik najevo svůj strach? Je to predátor(potkala někdy mého psa když si jdu do školy a pojídám snídani?), na tohle čeká!
"Opravdu? Sem nikdo nechodí," zamračil se na mě a v tu chvíli vypadal jako lev(a tak se lev zamiloval do jehňátka) připravený k útoku.
"No, jo. Já jsem tady nová, takže nevím, kam ostatní chodí. Neznám to tady, ani nevím, kde teď vlastně jsem," plácala jsem první věci, které mi přišly na jazyk. Ale knedlík, který se mi vytvořil v krku, když se Jasper přiblížil na pár centimetrů, mi zabránil pokračovat. (no tak nic)Srdce mi strachy bušilo jako splašené.
"Nepovídej,(ale jo povídám)" zašeptal zlověstně. "Víš, kdo já jsem(Upír, nebo něco horšího, třeba Justin Bieber? Omlouvám se fanynkám)?" naklonil se k mému levému uchu a tichým šepotem, který mi bránil se pohnout, pokračoval. "Sem jsi neměla chodit. Se mnou by si lidé neměli zahrávat."
Polkla jsem na sucho. Srdce mi bušilo tak, až jsem si myslela, že mi vyskočí z hrudi ven. Na obličeji mě šimraly jeho vlasy. Cítila jsem na uchu jeho chladný dech. Jeho pokožka se na jednom místě lehce dotýkala mé tváře. (vždyť je prťavá, to si musel kleknout? Dost legrační představa.)
"Jestlipak uhodneš, co se stává lidem, když mě potkají v tomhle stavu," (zaspívám jim svou hitovku, Baby, nebo si vypujčím něco od Evy a Vaška)pokračoval potichu. "Bez výjimky zemřou. Bez výjimky," zdůraznil a mně se roztřásla kolena.
Co že jsem to měla za plán? Mile si s ním popovídat? Spřátelit se? Co jsem si myslela?! Ach, já jsem tak naivní…(No já když se leknu, tak z nuly na rychlost světla mi to trvá jen dvě vteřiny)
Jasper se ke mně přitiskl ještě víc a zrušil tím i ty poslední centimetry, které mezi námi byly. Nosem mi přejel po tváři a zhluboka se nadechl. Rukou mi zajel pod vlasy, odhrnul je dozadu a lehce mi naklonil hlavu.
Věděla jsem, že bych se měla bránit, (přesně tady si intuice vzala dovču)ale naprosto jsem toho nebyla schopná. Mé tělo jako by bylo z rosolu. Nemohla jsem se ani pohnout. Všechny vjemy ke mně docházely jakoby z velké dálky, se zpožděním.
Jeho rty se dotkly mého krku a mnou proběhl záblesk zděšení. Takže takhle to má skončit?(nepamatuješ si co si předtím říkala? Bude to jen trochu nepříjemné)
Cítila jsem, jak mi zuby přejel po měkké pokožce krku. A pak mnou projela prudká bolest, když se zakousl. Vykřikla jsem bolestí a v tu chvíli jako bych se probrala ze spánku. Začala jsem sebou házet a pokoušela jsem se ho od sebe odstrčit. (trochu pozdě)Věděla jsem, že je to marné, ale nemohla jsem zabránit návalu paniky.
Po pár vteřinách se ode mě k mému překvapení odtrhl. Rty měl potřísněné mou krví a v očích měl nový nádech rudé barvy.(který sám vynalezl) Netvářil se překvapeně, ani zděšeně, měl stále kamennou tvář.
"Kdo jsi?" zasyčel na mně.
Rukou jsem si přikryla ránu na krku a stále jsem se zděšeně třásla. Chvíli jsem na něj zírala, než mi šok dovolil pochopit jeho slova.
"Co?"
"Kdo jsi?" zopakoval. "Pár takových jako ty jsem potkal. Máte jinou krev."(takovou zkaženou, která chutná jako kozí sýr s ananasem, když ho necháte měsíc na balkóně...)
Srdce se mi zadrhlo a pak se znovu rozběhlo ještě rychleji. Nevěřila jsem, že je to možné. Ale mlčela jsem.
"Co jsi zač?!" rozkřikl se a se zuřivým výrazem mě popadl za ramena. Jeho rudé oči hleděly do mých vyděšených. "Já na to přijdu. Zjistím, co jsi zač, to ti přísahám. Budeš žít tak dlouho, dokud to nezjistím. Pokud budeš mít štěstí, přežiješ do konce roku,"(a já nic nebudu zpívat) zasyčel, pustil mě a rázným krokem vešel do domu.(nedupal při tom, hodně lidí v blízkosti MS dupe)
Já jsem se svezla po zdi na zem a snažila jsem se uklidnit. Je to dobré. Nezabil mě. Neví, co jsem zač.(kdyby to věděl tak ji hned na místě zabije, Mařeny nemá nikdo rád) A dokud to nezjistí, budu žít. Jsem v pořádku. A vůbec nemám díru do krku…
Z úst mi unikl hysterický smích. Byla jsem dokonale vykolejená. Po pár minutách jsem vstala a doklopýtala jsem do lesa. Musím se proměnit, nebo vykrvácím. Musím se proměnit.
Když jsem byla hluboko mezi stromy a neviděla jsem jeho dům, sebrala jsem veškeré své síly a soustředila jsem se na proměnu. Když jsem ucítila, jak se mi vrací síly, padla jsem na kolena. Cítila jsem takovou úlevu, až se mi zatočila hlava.(mě se točí hlave, ale z jinýho důvodu)
Tohle se úplně vymklo mé kontrole…

Jednorázový glos- můžeš mi někdy odpustit?- 1. část

8. prosince 2012 v 10:58 | Aly |  Glosy
Ahoj lidi, asi si odpočinu od HP a vrhnu se na Stmívání, moje nejoblíbenější postavy jsou Jasper a Alice, proto mě tahle povídka tak namíchla. Bude to jen jednorázové, protože autorka má dobrý styl psaní, ale mě jako čtenáři se nelíbí zápletka.

Zdroj: TADY


Alice nešťastnou náhodou zemřela ještě před svým setkáním s Jasperem(*chytá hysterický záchvat pláče), takže Jasper nikdy nenašel jiný způsob stravování. Roky ho ubíjela jeho schopnost, než se konečně naučil, jak ji využít ve svůj prospěch. Stal se z něj bezcitný krvežíznivý upír. Někdo by řekl, že je vše ztraceno... Ale co když Bůh opravdu existuje?


Jsem anděl.(a já anglická královna) Mladý anděl. Je mi teprve několik desítek let a stále se učím zákonitostem na zemi, i v nebi. Také se snažím osvojit své schopnosti. Každý anděl je má. Spočívají v rozdávání pozitivní energie.

Jak se jmenuji? Říkají mi Maličká. Andělé nemají jména. Říká se jim podle různých znaků. Někteří si osvojili jména, která jim dali lidé, ale není jich moc. Já jsem pořád "ta malá". Nevadí mi to. Nějak mi říkat musí. (zdá se mi to, nebo tady někdo překroutil Alici?)

Zrovna teď mířím za Nejvyšším. Pozemšťané mu říkají Bůh, ale já se raději držím všeobecně používaného oslovení. Nejsem si jistá, co přesně má na srdci. Jen doufám, že jsem něco neprovedla. Jeho vztek je ten nejhorší, jaký si dovedete představit. Nehněvá se. Odpouští. A o to je větší pocit viny, když něco zkazíte.(já osobně když mi mamka odpustí blbou známku, vytáhnu výsdobu na svátek svatého Dyndy)

Pomalu jsem kráčela prostorem zalitým příjemným světlem. Slyšela jsem nádherný zpěv. Usmála jsem se. Nechápu, proč se lidé bojí smrti. Je tady tak krásně…(holka mi trošku rozházela představy o posmrtném životě)

Došla jsem před velké dveře, které se samovolně otevřely. Vešla jsem dovnitř a spatřila jsem Nejvyššího, jak sleduje nadýchaný mrak, vznášející se před ním.

"Pane," oslovila jsem ho s úctou.

"Vítej, Maličká," usmál se na mě a pozorně se na mě zadíval. "Myslím, že jsem pro tebe našel úkol. Je sice trochu těžký na začátek, ale někde se začít musí, ne?"

Se zachvěním jsem přikývla. Určitě bude chtít, abych šla na Zem. Ale já tam ještě nikdy nebyla, nevím, jak se tam mám chovat, jak…

"Neboj se," přerušil mé myšlenky s vědoucím(jakým?) pohledem. "Ano, budu chtít, abys odešla k lidem. Myslím, že nastal tvůj čas naučit se něco nového."

"Dobře," řekla jsem potichu. "O co jde?"

Usmál se a obrátil se zpět k obláčku. Ten se rozjasnil a objevila se na něm tvář muže. V momentu, kdy jsem ho poznala, se mi vnitřnosti zkroutily v křeči strachu.

"Jasper Whitlock?"(asi se začnu chovat jako ječící fanynka) zašeptala jsem s hrůzou v hlase. Byl tady u nás známý. Už něco přes 200 let(on už je rok 2063? Ten čas tak letí, ale musím uznat, že na 64 let vypadám dobře)) jsme se snažili ho zachránit. Poté, co byl přeměněn na upíra, poslal Nejvyšší na zem Alici. Měla to být jeho spřízněná duše, ale nešťastnou náhodou zemřela. Bohužel, než byla připravena na další převtělení, věci zašly příliš daleko. Navíc, pouto bylo její smrtí zrušeno.(začínám chytat hysterický záchvat)

Od té doby jsme na Zemi pravidelně posílali nějakého anděla, aby se ho pokusil obrátit, ale on jim nikdy nedal příležitost. Chladně a nemilosrdně je zabíjel, než stihly předat poselství.(Borec!)

Jasper Whitlock byl postrachem každého anděla tady v nebi. Každý věděl, že pokud se mu postaví do cesty, čeká ho nepříjemná smrt. Samozřejmě, andělé nemohli doopravdy zemřít. (téhle by to možná prospělo) Ale jejich tělo ano. A poté, co bylo zabito, se duše anděla vrátila zpět sem. Ale pocit smrti byl nepříjemný. (asi proto se lidi bojí smrti)

Nejvyšší se otočil ke mně. "Ano, Jasper. Vím, že jsme se snažili už hodně, a že to nikdy nefungovalo, ale my ho musíme dostat. Vyrvat ho ze spárů Satana. On je v jádru dobrý. Cítím, že jeho duše trpí, ač si to neuvědomuje. Příliš se sžil se zvířetem uvnitř něj. Ale stále má naději. A teď bude na tobě, abys mu zkusila pomoct," říkal Nejvyšší s pohledem upřeným na mě. (jako takhle důležitý ukol strčí takovému amatérovi? nic proti Bohovi, ale...)

Věděla jsem, že můžu odmítnout. Omluvit se a odejít. On by mě nenutil. Ale moje úcta k němu byla příliš vysoká. Nemohla jsem odmítnout, když mě žádal. Chtěl otevřít cestu do nebe jedné z nejhorších bytostí na zemi a já mu měla pomoct.

"Dobře," přikývla jsem. "Ale já nevím, co mám dělat…"

"Neboj se. Budu ti pořád k dispozici, všichni z nás. Můžeš se kdykoli obrátit na mě, Gabriela, nebo na Jennu. Ale potřeboval bych, abys vyrazila co nejdřív. Je na tobě, aby sis vybrala jméno a připravila se na cestu. Jasper zítra nastupuje na střední školu v Chicagu. Nastoupíš tam také a budeš bydlet na zdejší koleji." (to by mě zajímalo proč.)

Přikývla jsem a zamyslela jsem se nad jménem. Spousta z nich se mi líbila. A bylo jen na mě, jaké si vyberu. Co třeba…

"Elizabeth. Chci se jmenovat Elizabeth," oznámila jsem.(typická Mařena)

"Dobrá. Přijď za mnou, až budeš chtít vyrazit," přikývl Nejvyšší.

Obrátila jsem se a vyšla jsem ze dveří. Musím se rozloučit s ostatními. Moje první kroky vedly za Gabrielem. Cestou jsem si protahovala křídla. Věděla jsem, že je teď dlouho nebudu moct použít.(už čichám zápletku, Jasper se do ní zamiluje, ona mu řekne, že je anděl, a za A: Jasper se taky stane andělem a budou spolu šťastně až na věky, nebo za B: Ona se vzdá své nesmrtelnosti, on ji promění v upíra a budou spolu žít šťastně až na věky)

"Maličká!" zaslechla jsem hlas plný energie.

"Gabrieli!" zavýskla jsem a rozběhla jsem se k němu. Vběhla jsem mu přímo do náruče. Několikrát se mnou zatočil, než mě postavil na zem.

"To je dost, že se konečně ukážeš!" smál se.
"Promiň. Neměla jsem teď moc času. Měli jsme problémy," pokrčila jsem rameny. "Gabrieli, já… jsem tady hlavně proto, že… odcházím na Zem," vzdychla jsem.

"Opravdu?" vykulil oči. "To je úžasné! Získáš spoustu nových zkušeností!"

"Jo, to jo. Jen se trošku bojím…"

Gabriel mě objal. "Neboj, budu na tebe dávat pozor," usmál se.

"Děkuju. A teď už musím, chci najít ještě Jennu."

"Jo, jasně. Opatruj se," znovu mě objal a já vyrazila za Jennou, mou nejlepší kamarádkou.

Roztáhla jsem svá obrovská bílá křídla, několikrát jsem jimi zamávala a pak jsem se vznesla do vzduchu. Vítr mi cuchal mé dlouhé blonďaté vlasy a unášel mě směrem, kam jsem potřebovala. (Mařena jak *****, ve zbožnosti této povídy si nedovoluji mluvit sprostě.Věděla jsem přesně, kam jít. Jenna milovala několik míst tady.

Instinktivně (o jejích skvělých instinktech se dozvíte v druhé části)jsem zalétla k obrovské louce. Byla tam. Zrovna se proháněla na jejím nejoblíbenějším jednorožci, Dominovi. (tak asi přejdu na víru kde se člověk převtěluje, jednorožeč v nebi, hmmmm) Snesla jsem se na zem a jen jsem je pozorovala. Po chvilce si mě Jenna všimla, otočila Domina a během chvilky zastavila přede mnou.

Krátce jsem jí vysvětlila, o co jde, rozloučila jsem se, a než jsem se nadála, už jsem stála před Nejvyšším. "Jsi připravená?" zeptal se.

"Ano, jsem," přikývla jsem.