Osvítil mě Bůh (Máš to u mě šéfe) - workout game

9. ledna 2015 v 21:33 | Aly |  Moje snaha o hubnutí
Ahojte,
dlouho jsem přemýšlela jak si zpříjemnit cvičení, nebo se alespoň donutit něco dělat, a tady to je:
No víte jak to myslím... :D Budu se dívat na oblíbený seriál a u toho cvičit. Musím tady podotknout, že ten nápad byl zcela samostatný a jakmile jsem zapátrala na netu tak jsem zjistila, že mě někdo předběhl.
Ale i tak je to chytrý ne?
Sice po pár epizodách budu mrtvá, ale to je detail... :D

Takže třeba:
Kdykoliv Hodor řekne "Hodor" (prakticky kdykoliv něco řekne :D) udělám 10 sed lehů.
Když někdo umře udělám 20 dřepů.
Když se ukáže drak tak budu dělat celou scénu... Jak se tomu říká česky? Panák? Něco takového.

Nápadů můžete mít více, doporučuju na tohle ještě American Horror Story...
 

Pravá tvář

5. ledna 2015 v 22:01 | Aly |  Témata týdne

Je dneska vůbec možné vidět něčí pravou tvář? A nebo se každý stavíme do role oné tajemné osoby?

Řekli byste, že ta holka, která se na vás každý den široce usmívá trpí depresemi? Ten libovej frajírek, který do vás jednou vrazil a ani se neomluvil, je vlastně citlivka?
A o tom to je. Na ulici si každý hlídáme tvář, kterou nastavíme okolí, jak chceme, aby nás chápalo a jak si myslíme, že si zíkáme největší respekt.
Každej je pro mě tajemná osoba, přece... U nikoho neznám jeho příběh, jeho tvář pod pomyslnou maskou.

Máma říkala, ať nemluvím s cizími lidmi.

Ale proč?

Řekněte mi, že vás ani jedenkrát nezajímal ten příběh, co se skrývá za těma smutnýma očima náhodného kolemjdoucího.
Nezajímal.
Můj celkem dobrý kamarád dnešní dobu definoval výstižně:

"Všichni spolu a přitom každý sám."


Nevím, jestli je to jeho citát, nebo to od někud ukradl, ale je to výstižné.
Nenávidím dav, pro ten jeden prostý důvod. Když jste v davu, cítíte se silní, jste uprostřed skupiny a jste tak dokonale nevšímaví. Nenávidím za to sama sebe a všechny. Ale jsme lidi a takhle jsme naprogramovaní.

Dobrý příklad jsem třeba já (jsem hold narcis a musím o sobě furt mluvit), myslím, že na vrch působím uvolněně, ale uvnitř... Nechtějte vědět co za směsici pocitů je uvnitř.
Možná na venek působím, že mi na názoru ostatních nezáleží, ale užírá mě to... Užírá mě, když mě někdo nazve tlustou krávou (166cm, 60 kilo) a i když vím, že to není pravda, tak... Následující měsíce se trápím hlady.

Nenávidím se, nenávidím se, nenávidím se.

No jo... Klasické zkuhrání teenagera, který si myslí, že za nadávání na dnešní společnost dostane nobelovku.

Knockin' On Heaven's Door - kapitola 4.

29. listopadu 2014 v 17:42 | Aly |  Knockin' on Heaven's Door
Tak jsem se rozhodla, že přidám další kapitolu (Povídku celou už mám hotovou, ale pořád tam doplňuju charakterové vlastnosti postav.)
A ke klíšé... Používání klišé se někdy nevyhneme, ale v rozumných mezích. (Toť můj názor)
No, jestli to dočtete, asi budete potřebovat lobotomii.

Podíváme se do pekla a zjistíme něco málo o Ester.





Carriina sestra, Windy, je po krátké diskuzi poslala před pekelnou bránu. Ta dáma byla nádherná, vzhledem, chováním, způsobem chůze, prostě vším. Ester viděla, jak z ní Scott nemohl spustit oči. Nějak ale tušila, že všechna ta nádhera je jen fasáda. I Carrie a ten anděl, jehož jméno si nikdy nedokázala, zapamatovat to viděli. Jen Scott na tu dámu stále fascinovaně hleděl.
Byla to nádherná brána ze stříbra. Nad ní plula kouřová písmena, tvořící nápis. "Tady jsme všichni šílení." Ester napadlo, že tam Carrie dokonale zapadá, ale nic neříkala. Za nimi i před nimi bylo černo, jen ta brána. Zatočila se jí z toho hlava
Když jí prošly, propadly se. Nevěděla, jak dlouho padaly, ale zdálo se jí, jakoby jely po neviditelném tobogánu, nahoru, dolů, ze strany na stranu. Ester se přemohla, aby neřvala hrůzou, Carrie zněla nadšeně. Konečně dopadly, Carrie se podařilo vrávoravě přistát na nohy, ona zůstala na zadku. Když vstala, uviděla širé louky a na nich lidi, někteří měli tvář zkroucenou strachem, jiní agónií, další se hystericky chechtali. Jednomu chudákovi cosi neviditelného rvalo maso z těla, ale to mu pořád dorůstalo. Znechuceně nakrčila obličej.
Takhle by si peklo nikdy nepředstavovala. Trávy byla tak zelená a obloha tak modrá, uprostřed louky vedla cesta z kočičích hlav. Ester se na Carrie podívala.
"Každý kdo se dostane, do Pekla skončí nejprve tady, každý vidí a cítí něco jiného. Víš, každý si v hlavě nosíme své vlastní peklo. Tady mu ho z hlavy vyškrábnou a použijou proti němu. Po nějaké době se mu to začne líbit a přemění se na démona. To už to svoje Peklo přestane vnímat a jde po cestě, vždy dojde k jednomu z vládců, kde se mu zalíbí, tam vstoupí do služeb." vysvětlila po lopatě její průvodkyně. Carrie byla podivně klidná. Většinou budila dojem nervózní osoby, která musí pořád něco dělat.
Když se vydaly po cestě, cestě, která vedla k zámku. Ester to připomínalo jeden film. Starý film, byla na něm před lety, nebyla si schopná vybavit si jeho název, ani co se tam dělo. Jen tu cestu. Holčička, v jejíž rodině bydlela, na to chodila pravidelně, Sally si pamatovala. Roku 1925 jí bylo osm. To měl ten film premiéru, pořád na něj chtěla chodit. Byla tam s ní asi třikrát. V roce 1929 tu rodinu opustila a oni na ni zapomněli. Prostě přišla do rodiny a oni si mysleli, že tam byla odjakživa, poté odešla a všichni na ni zapomněli.
Když opustila onu rodinu, odjela do rodného Německa, kde zůstala až do konce války. Nikdy to nikomu neříkala, protože další otázka byla "A tvůj názor k nacismu?" a pravdivá odpověď by způsobila, že by na ni už tazatel nikdy nemluvil. Byla to jedna z věcí, za které se styděla. Chtěla, aby se lidem žilo lépe, a tak jako ostatní se upnula k myšlence, že by se mohlo něco zlepšit.
Nejprve došly k pohádkovému zámku, byl z bílo modrého kamene, v gotickém slohu. Všude byly věžičky, lomená okna, rosety, kruhová okna vykládaná mozaikou, chrliče, které nebyly tak nehybné, jak lidé byli zvyklí a stavba se táhnula vysoko k obloze. Ester to přišlo divné, v gotice byli zbožní lidé, co ta stavba dělá v pekle?
Vešly do obrovské místnosti. Vstupní síň byla vysoká a široká, všude byly antické sloupy porostlé mechem a popínavými rostlinami. Kvetly tu jenom asfodely, bílé kvítky, beze stonků, jen kvítky. Nahoru vedly dvě točitá schodiště na odpočívadlo, kde byla klasická třípatrová fontánka, vysoká stejně jako Carrie. Vyšly nahoru, na konci odpočívadla byl široký portál, vedoucí do chodby. Tam byly dveře, jedny vedle druhých, všechny pootevřené. Do dvou nahlédla, za nimy byly obrovské místnosti, za každými jiná. Za jedněmi byla prostorná pracovna, za druhými jídelna a za dalšími ložnice, za některými byla zahrada.
Za těmi posledními na protější straně chodby se rozprostíral trůnní sál, větší než kdejaká katedrála. Všude byly na bílo natřené piknikové stoly, u nich se radili a pokřikovali na sebe muži a ženy různého vzezření. Někteří vypadali jako lidé, jiní měli šílené zbarvení vlasů, nebo kůže. Všichni ale byli nepřirozeně krásní. Stejně jako Windy a stejně jako u ní, i u oněch lidí viděla Ester milou fasádu a zlo uvnitř.
Na konci síně, jejíž podlahu tvořil mech, stěny bílý mramor a strop byl zakrytý mraky, seděla, spíše se rozvalovala na vyvýšeném vypolstrovaném trůnu žena, která se soustředěným výrazem na tváři studovala časopis Vogue.
Ihned jak je zpozorovala, odložila časopis, vstala a šla k jednomu piknikovému stolu v koutě. Pohybovala se lehce, jakoby nic nevážila. Na sobě měla empírové šaty ze světle modré, téměř bílé látky. Měla bílé vlasy až ke kolenům, promelírované modrými pramínky. Oči měla stejné barvy jako šaty. Měřila asi sto osmdesát centimetrů, měla hubenou postavu a byla neskutečně krásná. Nebyla jako ostatní, vyzařovalo z ní vnitřní světlo, slabounké, nahlodané temnotou, ale bylo tam.
Postavila se ke stolu a pokynula jim, prošly tedy přes síň a posadily se.
"Matko," pozdravila ji chladně Carrie.
"Tenhle tón nemám ráda, říkej mi Pearl," řekla tím samým tónem.
"Jsem tu, protože…" Carrie nestačila doříct.
"Ano… Ano…" vzdychla si, jako by to byla ta nejnudnější věc na světě. "Tvůj kamarád má problémy, slyšela jsem. Můžu ti toho andělíčka, dát, už jsem s ním skončila, ale... Řekněme, že je to jediná věc co ti kdy dám zadarmo," mluvila mile, slova ale měla zlý podtext.
"Dobře," kývla Carrie.
"Ale… Chloe, jak si říká, je to velká láska tvého opeřence. Vrátíš mu ji a oni si budou žít šťastně až navěky a ty… Budeš tam, kde jseš," pokoušela se o manipulaci. Unaveně se na svoji dceru podívala. "Ale když uděláš jedno čistě sobecké gesto a řekneš, že je po smrti… Sice ho to bude bolet, ale budeš mít svého milovaného jenom pro sebe. Jako tvá matka ti radím využít té druhé možnosti."
Na Carrie šlo vidět, že přemýšlí. "Je pravda, že jsem široko daleko známá jako sobecká mrcha, ale jednu zásadu mám. Když něco slíbím, splním to," řekla s kamenným obličejem. "A nemiluju ho."
Pearl se usmála, a kývla hlavou. Podařilo se jí celkem dobře zamaskovat původní překvapení. "Jak si přeješ. Ale ještě předtím, než vás odstřelím i s Chloe na zemský povrch, řekni, jak se k nám podle Nebeské strany dostala?"
"Unesli jste ji," řekla zase příkře.
Pearl si odfrkla. "Jo jasně, ti jsou to poslední, co bych chtěla unést. Andělé mi sem lezou jako převlečení démoni a rozvracejí morálku, ji jsem odchytila, ale je jich tu ještě pár. Sice nevím, kde, ale vím, že tu jsou."
"Jsi stejně krásná, jako lži co vyprávíš, je to tvá pověst, je to pověst démonů. Proč bych ti měla věřit?" Carrie mluvila strojeně, takhle by s nikým jiným nemluvila.
"Já lhát sice můžu, ale zeptej se na to Adatiela. A dodej, že chceš slyšet jen pravdu. Po tomhle andělé nemůžou lhát."
"Jak to víte?" pípla Ester zvědavě.
"Kdysi jsem andělem bývala," kývla hlavou. Poté luskla a Ester stála s Carrie znovu v motelovém pokoji, stály v kruhu ze soli a na zemi ležela blond žena. Měla rovné zlaté vlasy a drobnou postavu. Na sobě roztrhané bílé šaty se skvrnami od krve.
Ve chvíli zmizela. "Je v doma," řekl konečně šťastně Adatiel.
"Počkej!" zarazila ho Carrie. "Jak se doopravdy dostala do pekla? A chci slyšet jen pravdu," při poslední větě se Adatielovi stáhly zorničky.
"Přišla tam sama, měla nám podávat informace," řekl zhypnotizovaně. Poté se jakoby probral z transu, ale to už Carrie znechuceně odcházela. "Carrie, počkej!" zavolal za ní, ale ona už byla venku. Zmizel a objevil se přímo před ní.
Znechuceně se na něj podívala. "Myslím, že neexistuje kombinace drog, po které bych na tohle zapomněla." Vrazila do něj ramenem a odcházela rázným krokem pryč.
"Carrie, prosím…" Carrie se na konci chodby otočila na podpatku.

"Co?" vyštěkla. V očích měla pohled ženy, která hodlá ztropit scénu. "Ne promiň je to moje vina, jsem moc důvěřivá. Kde to kurva jsme? Andělé lžou a démoni mluví pravdu. Vidím, že jsem celou dobu na špatný straně."

Tak... Gratuluju jestli jste to dočetli. A ne... Účet za lobotomii vám nezaplatím.
 


Knockin' On Heaven's Door - kapitola 3.

23. listopadu 2014 v 14:37 | Aly |  Knockin' on Heaven's Door
Ahoj,
rok se s rokem sešel (přeháním no...) a já dostala zase spisovatelskou náladu, tak se neděstě.... Teď jsem v téhle kapitole asi dvacet minut upravovala uvozovky...
Je z pohledu Scotta a jestli to dočtete do konce bez poznámky jak debilní to je, tak vás budu milovat.

Varování- jako vždy: Možná sprostá slova a řeč může být zavedena i na drogy


Carrie se vrátila nad ránem, zavrávorala napříč pokojem, spadla do Scottovy postele a začala hlasitě chrápat. Nečekali byste od ženy tak křehkého vzezření nějaké chrápání, pokud ano, tak tichounké pochrupkávání. To co se z pelesti ozývalo teď připomínalo rezavou řetězovou pilu. Vůbec jí nevadilo, že má vyděšeného Scotta vedle sebe. Už se mu ji nepodařilo probudit, zřejmě byla pořádně opilá. Ester, která se se Scottem spřátelila o něco rychleji, než Carrie, měla co dělat aby nedostala záchvat smíchu. I přes šero, které v pokoji panovalo Scott viděl ruměnec na jejích tvářích.
"Tak si sakra vlez ke mně," řekla s tváří již červenou jako rajče. Byla to úzká postel, ale oba se na ni natěsnali. Trochu neohrabaně ji obejmul zezadu, nezdálo se, že by jí to vadilo. Spokojeně, zřejmě už z polospánku zavrněla a přitulila se k němu blíže. On také usnul rychle. Ráno je probudila Carrie, když rozrazila dveře. Musela vědět, že ještě spí, ale nebyla to dvakrát ohleduplná osoba.
Stála tam s andělsky nevinným výrazem na tváři. Hnědou papírovou tašku od Mcdonald's žmoulala v zažloutlých prstech, měla je takto postižené díky rokům kouření. Na okousaných nehtech měla zbytky černého laku, jakoby jej špatně odlakovala. "Nechtěla jsem vás budit, tak jsem skočila pro snídani. Jak vidím už jste se skamarádili," řekla s neskrývaným úsměvem na tváři. Její úsměv neodhaloval zuby, byl prohnaný, téměř strašidelný.
"Ty si ze včerejška nic nepamatuješ? Jak jsi mi skočila do postele?" zvedl Scott obočí. Carrie si ho chvíli prohlížela jako by spadl z jiné planety. Úsměv se jí ve tváři vytratil a vystřídal jej posměšný škleb. Stačila vybalit své zavazadlo na kulatý, rozviklaný stolek.
"To je dost možný," řekla Carrie a zakousla se do kuřecího Mcmuffinu, dále pokračovala s plnou pusou, "byla jsem na tripu a jevil ses mi celkem přitažlivý." Od úst jí upadl drobeček, kterého si téměř nevšímala.
"Nezbyl ti nějaký?" zaškemrala Ester, jako když dítě škemrá o bonbón. Všiml si jí poprvé od chvíle co Carrie vešla do pokoje. Ester byla výrazná osobnost, ale ve srovnání s Carrie byla jako obyčejná ještěrka vedle opravdového draka. Stěží jste si jí všimli.
Carrie jen zvedla jedno obočí. "Líbíš se mi dítě," usmála se a ukázala na ni jedním ze svých žlutých prstů. V tu chvíli si všimla Scottového zamračeného výrazu. "Tváříš se jako by ti místo háčka prodali mouku," poznamenala.
"Drogy jsou svinstvo," zaprotestoval.
"Háčko a tomu podobné je svinstvo, já si jenom užívám. Zas tak blbá nejsem, abych do toho spadla," Scottovi se nikdy nepodařilo vytáhnou z Carrie kolik drog zkusila, ale měl pocit, že to nebude malé číslo. Nebyl expert, ale její výrok mu neseděl do kategorie "S drogami nemám problém."
"Co ostatní? Můžeš je ovlivnit," zamračil se, spíše pro sebe než na ni, v pokusu jí vyvést z omylu.
"Na ostatní seru, je to jejich volba, oni si ničí život," Mávla rukou a vrhla se na kávu, kterou Ester uvařila. Nechápal, jak si jí zase mohl začít nevšímat.
"Ty si ho ale ničíš taky," namítnul.
"Řeknu ti tajemství můj sladký nevinný příteli, neznáš mě, ale až mě poznáš něco ti dojde. Já o tenhle život nestojím, je mi jedno, jestli umřu na předávkování dneska, nebo se za pár let oběsím," tohle ho doslova zaskočilo, nepotkal nikoho, kdo by byl takhle lhostejný k životu. Lidská přirozenost je držet se naživu. Většinou podobné výroky slýchal od teenagerů, kteří si řezali zápěstí, fotili to a fotky házeli na instagram. Podobný výrok se obvykle jen dožadoval pozornosti a lítosti od druhých. U Carrie to ale znělo až děsivě pravdivě, myslela to vážně.
"Nebojíš se smrti?" Ve chvíli co to vyslovil mu to přišlo jako zbytečná otázka.
"Vím co se děje po ní, proto nemám strach," Do kávy si nalila nějakou neznámou lihovinu ze své placatky. Scott už raději nic neříkal a věnoval se své snídani.
Následujících pár měsíců se s Carrie a Ester sžíval. Všichni tři se spolu naučili nějak vycházet, jen mezi Carrie a jím to občas skřípalo. Sem tam se pohádal i s Ester, ale nikdy nešlo o nic vážného. Carrie se dál věnovala svému řemeslu, lovila nestvůry a Nebe jí za to posílalo peníze. Scott se toho účastnit nechtěl, ale sem tam jí dělal řidiče. Jednou ji viděl zabít čarodějnici.
Byla to vysoká žena s dlouhými černými vlasy a olivovou pletí, nevypadala jako čarodějnice. Tedy do té doby než jí trochu narostly nehty, takže měla dvoucentimetrové zažloutlé drápy, neodhalila ústa plná špičatých zubů a nevrhla se na ni po čtyřech. Carrie se ani nepohnula, dokud od ní nebyla asi půl metru, poté ji kopla ze spodu do hlavy tak prudce, že čarodějnice vyplivla pár špičáků. Poté se na Carrie vrhla, Scott byl natolik vyděšený, že zkoprněle stál na místě. Nakonec to dopadlo tak, že ji Carrie povalila na záda a bodla ji dlouhým nožem do srdce, následně nožem v ráně zatočila a se švihem ho vyndala ven.
Poté se na něj naštvaně podívala, byla celá pomlácená, pokousaná, ale nezdálo se, že by jí to nějak moc vadilo. "Je ti jasné, že ty bys byl další na jídelníčku, kdybych ji nezabila," zamávala mu zakrváceným nožem před obličejem.
"Zlobíš se, protože jsem ti nepomohl?" zamračil se na ni a ruku s nožem opatrně odsunul mimo nebezpečný dosah.
"Jo, to ani v nejmenším. Čekala jsem, že si srovnáš podprdu a utečeš za hory a doly," odešla směrem k autu, za chvíli se vrátila s kanystrem benzínu a sirkami. Po chvíli už bylo po všem.
Když přijeli do motelu čekal na ně Adatiel s Ester. Anděl vypadal potrhaně, ještě hůře než Carrie. Měl zarudlé oči, jakoby od pláče a tvářil se příšerně zoufale. Pořád jen opakoval. "Musíš ji zachránit, musíš," mumlal ze šoku. Ester se přes něj povedlo přehodit deku, ale nekontrolovatelně se třásl, tak mu sklouzávala z ramen.
"Kurva co zase!?" Carrie měla evidentně všeho plné zuby. Zvuk co vydala byl z části zlostné zavrčení a z části zoufalé zaštkání. Věděla, že ať se andělovi stalo cokoliv, musí mu pomoci. Závisí na tom její živobytí.
"Chloe... Peklo.... Je pryč..." mumlal a deku ze sebe setřásl úplně. Ester ho do ní znovu obalila.
"Dostala jsem z něho, že nějakou Chloe mají v Pekle a potřebuje ji zachránit."
"Co bych bez tebe dělala," prohodila Carrie směrem k Ester s přemírou sarkasmu v hlase. "A to proč sakra?" vyhrkla na anděla.
"Považuj to jako splacení dluhu," Adatiel skoro neznatelně zamumlal.
"Bastarde jeden," zavrčela naštvaně. "Nejdu tam sama, nechci aby si mě tam nechali," těkala očima po místnosti a s dobře skrytým, ale stále poznatelným zoufalstvím hledala dobrovolníka.
"Když s tebou půjdu já co se tím změní?" zeptala se zvědavě Ester.
"Je šance, že utíkám rychleji než ty," šíleně se usmála, u ní nikdy nebylo zcela zřejmé, jestli žertovala nebo ne. Poté se obrátila na ztrápeného anděla. "Slibuju, že udělám, co bude v mých silách," ten se štěstím div nerozplakal. Uklidnil se. Připomnělo mu to dítě, které má hysterický záchvat kvůli hračce, kterou nutně potřebuje. Jakmile hračku dostane, uklidní se.
Scott se ještě nikdy neúčastnil vyvolávání démona, nebo ducha, nebo čehokoliv jiného. Carrie vyklidila prostředek motelového pokoje, zamkla za sebou dveře. Adatiel se obstaral o potřebné věci, jemiž ho zaúkolovala. Pytel soli, krev černého kohouta, černé svíce, starožitná miska, směs vonných bylin, k tomu si vzala svoji knížečku s koženýma deskami, ve které měla zaklínadla.
Udělala kruh z krve smíchané se solí, do prostřed se posadila, pět svící rozestavěla po obvodu kruhu a zapálila je. Misku naplnila směsí bylin a zbylé krve. Seděla v tureckém sedu a z knížečky rozčítala nesmyslně se jevící slova. Byly to, jak mu následně vysvětlila, první křesťanské modlidby v latině, čtené pozpátku. Ke konci hodila do misky zapálenou sirku, směs se v mžiku proměnila na černou bublající hmotu, Carrie misku položila na místo, kde předtím seděla a vyskočila za hranice kruhu.
Směs v misce se začala zvedat, až vytvořila obrys vyvinuté ženské postavy. Měla přes dva metry, byla štíhlá a měla dlouhé vlasy spletené do copu. Hmota začala vytvářet rysy v obličeji a obrysy oblečení. Nakonec nabyla i barvy.
Žena měla zářivě modré vlasy, v objemném copu jí splývaly k pasu. Velké mandlově tvarované oči se jí leskly černě, jako dva kousky onyxu. Měla křídově bílou pleť, která kontrastovala s očima. Na sobě měla dlouhé tílko s nápisem, "Jsi se mnou, nebo proti mě, další možnost není." legíny, které vypadaly jako kožené a boty na obrovském jehlovém podpatku. Scott rychle pochopil, že démoni umějí být i krásní.

"Sestřičko," usmála se na Carrie ta žena.

Rady pro spisovatele: Jak napsat věrohodnou postavu

5. listopadu 2014 v 16:44 | Aly |  Rady pro spisovatele
Ahoj... Rozhodla jsem se založit tuto rubriku, s cílem alespoň trochu snížit počet příšerných povídek na netu. Tyto rady nedávám jako autor (moje povídky stojí za starou Bellu), ale jako čtenář. Věřte mi, že jsem toho přečetla už dost, abych vyrozuměla.
První taková rada, jak stvořit postavu.


Dokonalé=Nudné
Asi nejdůležitější pravidlo.
Zjednoduším vám to. Kdy jste na ulici naposledy potkali dokonalou osobu? Mě se to ještě nestalo.
Každý máme své vady, někdo má křivé zuby, jiný oči moc daleko od sebe. Máme i zlozvyky. Nejsme dokonalí, jen lidi. Tak schválně, dám vám příklad a vy si řekněte která postava je věrohodnější.

A)
Tara P. Anderson
Už od narození velice talentovaná a nadprůměrně inteligentní dívka. Má husté rudé vlasy po pas. Hluboké smaragdové oči, nad nimiž má klenuté obočí. Malý roztomilý nosík a plné rudé rty. Ve škole je velmi oblíbená, má výborný prostěch a spoustu ctitelů.

B)
Jenny Jones
Hnědé vlasy, s délkou lehce pod ramena nosí vždy v ulízaném culíku, má je velmi řídké. Její oči mají neurčitou, hnědo-zelenou barvu. Na obličeji má pár pupínků, hlavně na nose. Mezi předními zuby má mezeru, ale to jí nevadí v úsměvu. Touží po něčem víc než jí život nabízí.

Subjekt A) nesedí vám tu něco? Krom toho, že když jsem ji tu tvořila, udělalo se mi nevolno, tak má jedinou obrovskou chybu, žádné chyby nemá. Taková postava začíná být čtenáři protivná.

Subjekt B) já bych takové postavě uvěřila. Čtenář se s ní může ztotožnit.


Nepište postavu podle sebe, či svých kamarádů
Poté jí nevědomky naddržujete.

Nepoužívejte klišé
Nahoře jsou popsány jedny z mnoha klišé při tvoření postavy. Vyvarujte se jim, čtenář, který četl stokrát to samé nebude chtít to samé číst po sto prvé.

Neměňte charakter

Jo jasně vyvíjíme se každý a každý se momentálně chováme jinak než před rokem, ale zkuste se trochu držet toho původního návrhu.

Tak to je vše... Moje rady jak jako čtenář uvěřím postavě v románu. Zkuste si přečíst Píseň ledu a ohně od G. R. Martina a uvidíte tam co myslím originální postavy.

To co nevidíte...

2. listopadu 2014 v 11:54 | Aly |  Témata týdne
Ahoj,
říkejte si, že mám temné období, ale to téma týdne k tomu přímo vybízí. Taky včery byl mezinárodní den veganství.... Tak asi víte odkaď to mám.
To co nevidíme. Jak tomu máte rozumět....

Vidíme řízek, co máme na talíři, ale už nevidíme co je za zástěnou. Tisíce kuřat namačkaných v malém prostoru (je povoleno 39 kilo na metr čtvereční, což je 22 kuřat), ale je to výhodné když se nemůže hýbat, rychleji přibírá.

Řeknete si, no je to jen zvíře... A co jsou lidi? Taky zvířata, který se vyvíjeli rychleji, tak prohlásili, že jsou něco více než ostatní živí tvorové. Pohoršujou nás koncentrační tábory, ale velkochovy jsou v pohodě... Představte si, že by v té kleci byli lidé. Malé děti, tetička... Bylo by vám i to jedno?

Nenabádám vás tu k vegetariánství... Jen se nad tím zamyslete, nevidíme trpící zvíře, jen kus masa. Měli bychom za to být vdeční, umřelo abychom mohli žít.

Upřímně, já se snažím maso omezovat, jen o víkendu. (Taky můj týdení jídelníček je definice špatného nápadu).

Je hodně věcí co bych mohla zmínit, vidíte nové boty, ale ne to dítě, které to šilo z menší než minimální mzdu. Vidíte balenou vodu, vidíte taky ty lidi co nemaj co pít a pro vodu chodí X kilometrů? Jsme hodně rozežraní a nevážíme si toho. Co kdyby to ylo jednoho dne úplně jinak?

Aneb nesuď knihu podle obalu

23. října 2014 v 16:02 | Aly |  Témata týdne
Takže.... Jednou za sto let jsem sem vlazla v úmyslu sem napsat další díl povídky (na to taky přijde), ale to téma týdne se hodí.
Ono nesuď knihu podle obalu je celkem výstižné nemyslíte? Tak doslovně... Stephen King - Svědectví Obálka dokonale... No podivná... Nelíbila se mi (už nevím jakou jsem měla verzi, kniha už je zpět v knihovně). Ale když jsem knihu trochu neochotně otevřela a přečetla, byla úžasná.
A to samé u lidí... Jezdím v autobuse s holkou, která... No nelíbila se mi na první pohled, ale je to fajn osoba....
Ale k tématu... Asi narazíte na spoustu článků o tom jak jsou ti lidé falešní a zlí a bla bla bla... další kecy... bla bla... Netvrdím, že nejsou, ale taky jim závidím. Takoví lidé to mají v životě nejlehčí.
Ostatní jim věří, už když je vidí a nemusí si budovat důvěru.
Taky jsou to lepší podvodníci... Člověk který vypadá jako podvodník, nemůže být podvodníkem.
Ano mluví se o tom dobře, ale když někoho takového potkáte není to zrovna košer. Teda jo, já která od přírody nevěřím lidem, nebo si důvěru k někomu buduju docela těžko to jen pozoruju zvenčí.
Někdo se s někým kamarádí, ale je ochotný mu kdykoliv "bodnout kudlu do zad."
A co vy si o tom myslíte?

Proč je svět tak osamělým místem?

27. září 2014 v 19:52 | Aly |  Témata týdne
Ahoj...
Když se mě kdokoliv zeptá jak se mám, odpovím že dobře.... Ale není to pravda (Ano já vím teď následují klasické teenagerovské řeči o tom jak se musím přetvařovat a blá blá blá...).

Nevím, ale jsem zmatená... Co jsem na střední mění se mi pohled na svět.

Na jednu stranu je mi úžasně, jsem měsíc na střední a stalo se mi jen pár trapasů, ale pořád žiju. Mám super kamarádky a kluci... Nedalo by se říct že o mě někteří nemají zájem... Na něčí poměry dokonalý život.

Ale na druhou stranu více přemýšlímo lidech... Proč jsou takoví, proč se na světě děje tolik zla... Můžou si za to lidi sami, každý myslí jen na sebe a jak si nejlépe nahrabat. Co ti ostatní? Přemýšleli jste někdy nad lidmi co s vámi jedou autobusem? Co je rozveselilo, jaké mají strachy a obavy?

NE

Proč taky?

Přemýšleli jste někdy, že někde někdo na světě má hlad? Je mu zima a umírá?

NE

Ale abych se dostala k tématu. Podle mého člověk doopravdy žije, jakmile něco dělá pro druhé. Cokoliv. A to se já učím, tedy víceméně... Jsem na sociální činnosti s humanitárním zaměřením.
Chtěla bych pomáhat lidem a taky to dělat budu...

U koho můžu bydlet?

13. září 2014 v 16:44 | Aly |  Můj svět a moje žblepty
Ahoj,
no situace doma se nezlepšila od minulého článku. Matka poslední dobou vybuchuje kvůli absolutním chujovinám. Řve na mě, že jsem neužitečná a nepomáhám jí.
To děcko prostě v noci nespí, matka si s ní už neví rady. No dneska ráno na mě řvala kvůli následujícímu:
Spolužačka mi včera večer naposílala věci do školy, co si dopsat atd... No vzhledem k tomu, že jsem od úterý nebyla ve škole tak toho je docela dost.

Tak jsem dneska ráno zapla počítač a že si to půjdu přepsat. Maminka kolem mě kroužila a pořád brebentila "Nechceš snídani? Co chceš na snídani?" Pořád dokola ikdyž ví že prostě nesnídám (když se nasnídám je mi zle).
Já nevím nesnáším, když mě někdo obskakuje. Tak jsem prostě zvýšila hlas a řekla že žádnou blbou snídani nechci.
No matka na mě vyletěla "Co to jako bylo? Opovaž se být ještě jednou nemocná, opovaž se. Kvůli tomu že nic nežereš jsi furt nemocná. Ani tu Valinu mi nepohlídáš jen ten počítač. Teď ses ani nenasnídala a hned si ho zapla."
"Ale to protože si potřebuju přepsat ty sešity."
Jako bych to neřekla a pořád si mlela svoji pravdu.

Ani nevím jak se to urovnalo.... No před chvílí jako že vezmu malou do kočárku na procházku, vrátili jsme se a pak jsem si s ní hrála v obýváku. No furt lezla za matkou, která byla v mém pokoji na počítači. (jsme momentálně v dočasné situaci, že máme doma jen jeden počítač). Jak to děcko zaleze pod stůl, už se k němu nemám šanci dostat a hlídat ji. No teď byla pod stolem a sápala se po mamčiné noze nahoru. Potom se tam rozplácla a začala řvát.
Chtěla jsem si ji vzít pryč a někde za rohem ať matku nevidí(tudíž k níí nechce jít) ji uklidnit. No matka ale vyletěla, jak si to předstvuju jako že Valču k ní pořád tahám, aby ona odsud odešla.

No teď je venku a trucuje.

To není jediný problém s ní. Nezná pojem soukromí, prostě si příjde do pokoje i s dítětem a rozhrabává mi tu věci, nebo jí je dá a odejdou si s tím, co je třeba úkol do školy se kterým jsem si dala hodně práce.
Jo a ještě se diví proč se chci odstěhovat někam daleko, hned jak to bude možné. Jako by jí nebylo jasné, že mě vyštvává.

Knockin' On Heaven's Door - kapitola 2.

9. září 2014 v 19:30 | Aly |  Knockin' on Heaven's Door
Tak po kratší pauze jsem se rozhodla, že budu vydávat Knockin'On Heaven's Door vydávat pravidelně cca v úterý, co vy na to?
VAROVÁNÍ: žádné, teda myslím
Tak tady to je, potkáme Ester a dovíme se něco o Carrie:


Varování- jako vždy: Možná sprostá slova a řeč může být zavedena i na drogy


Carrie se Scottem nemluvila a on nemluvil s ní, zaplatila pokoj v motelu a nyní na něj zamračeně zírala ze své postele. Nohy měla přitažené k tělu a pozorovala ho způsobem, jako vlk pozoruje jiného vlka co my vlezl do teritoria. Čekal kdy začne vrčet a cenit zuby. Došlo mu,že ona neustoupí, takže on musí být ten moudřejší.

"Hele asi spolu budeme muset pobýt nějaký čas, takže bychom spolu měli vycházet." Začal diplomaticky.

"Jo, to měli." Odsekla, neměla náladu se s ním vybavovat, ale on si nedal pokoj.

"Pověz mi něco o sobě." Pobídl ji.

"Co z toho budu mít?" Zvedla obočí.

"Povím ti něco o sobě." Pokoušel se znít mile i když z ní byl nervózní.

"No to je výhra." Zamumlala si a otočila oči v sloup. "Fajn. Je mi dvacet šest." Řekla příkře, z jejího pohledu vycítil, že je řada na něm.

"Mě je dvacet." Odvětil.

"Vypadáš na patnáct." Zamumlala.

"Ty na třicet." Byla to z části pravda. Carrie měla nevýraznou tvář, modré vodnaté oči narkomana a popelavě hnědé vlasy. Oblékala se jako by uvízla v éře Grunge, všechno měla ošuntělé.

"Má matka vládne Peklu a na moje narozky mi nepošle ani blbej pohled. Od patnácti let se starám sama o sebe a nemám žádné přátele." Z jejího tónu usoudil, že trochu pookřála. Tak pochopil, že jí nevadí, když jí ty jízlivosti někdo vrací. To jaký způsobem řekla, že nemá žádné přátele prozrazovalo, že o žádné nestála.

"Já ani nevím, kdo z mých rodičů byl anděl a kdo člověk. Taky nemám žádné přátele a ani jsem žádné neměl." Svěřil se také se soukromou věcí. Vytáhla cigarety a už si chtěla zapálit, když v tom jakoby si uvědomila, že je taky v místnosti a nabídla mu. "Díky, ale nekouřím." Zdvořile odmítnul.

"A dobře děláš." Stejně si zapálila a slastně potáhla.

"Máš pěkné tetování." Řekl když zpozoroval pentagram vytetovaný černým inkoustem mezi palcem a ukazováčkem její levé ruky.

"Není jediné." Odhrnula si vlasy vzadu na krku a odhalila obrácený kříž.

"Můžu se zeptat proč jses potetovala satanistickými symboly?"

Carrie si povzdechla. "Pentagram je na ochranu a kříž je znamení pokory. Obojí má svůj příběh, ale vypravovat ti ho nebudu." V tu samou chvíli otočila hlavou směrem ke dveřím. "Někdo je před dveřmi, už delší dobu." Podívala se směrem ke stínu, který šel zpod dveří. Připlížila se k nim a prudce otevřela. Stál za nimi Adatiel, překvapeně na něj koukla. "Ty dveřmi přece nechodíš." Až poté si všimla dívky stojící za ním.

"Jmenuje se Ester." Začal pomalu.

"Ahoj Carrie." Řekla dívka, jako by byly staré známé.

"Ne! Absolutně ne, nějakou podělanou školku tady nevedu." Ostře kroutila hlavou. Holce mohlo být tak šestnáct, Scottovi se okamžitě zalíbila. Měla pihovatý bledý obličej, modré oči a hnědé vlasy. Na sobě měla jednoduché černé šaty končící v půli stehen a boty na pěti centimetrovém podpatku. Na očích měla kulaté sluneční brýle a to bylo uprostřed noci. Ve vlasech stažených do culíku měla čelenku s plyšovýma myšíma ušima.

"Udělala Nebi laskavost a my jí za to slíbili ochranu." Řekl nekompromisně anděl.

"Budu ti dávat cigarety." Řekla holka vemlouvavě. Carrie jí nakonec odstoupila z cesty do pokoje.

"Teď mi hezky povíš odkud je a co to je. Člověk není to poznám." Obrátila se na zmateného anděla.

"S dovolením můžu mluvit sama za sebe." Řekla Ester a podala Carrie do ruky krabičku cigaret, čímž ji zřejmě uplatila. "Narodila jsem se cirka před čtyři sta lety, do dvanácti let jsem stárla jako člověk, ale poté pro mě bylo každých sto let jako jeden rok." Řekla na jeden nádech. "Matka byla čarodějnice a otec upír a opovažte se někdo udělat nějaký vtip na Twillight." Mluvila s německým přízvukem, jen lehkým, angličtinu používala zřejmě častěji.

"Fajn, na tohle už fakt nemám." Carrie se protlačila ven kolem Adatiela a zmizela za roh chodby.

"Můžeš zůstat." Odtušil Adatiel, zoufale se podíval směrem, kterým právě odešla Carrie a také zmizel.

"Ti dva se k sobě hodí." Odtušila Ester.

Tak to bylo vše přátelé. Pokud se vám povídka líbila, nezapomeňte okomentovat a případně se nebojte napsat, jak bych se mohla zlepšit.
Pokud se vám nelíbila tak taky okomentujte a napište co přesně se vám nelíbilo, takže se to pokusím zlepšit.

Kam dál